,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

RC: Dcera někoho jiného - Amy Gentry

8. srpna 2017 v 12:22 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze


"Dobrým člověkem se stanete jen v rámci těch možností, které Vám svět nabídne."


Zdravím všechny čtenáře mého blogu! Dnes vám tu naservíruju recenzi na knihu, kterou jsem objevila při obvyklé návštěvě mého království....ano knihovny :D. Knihu jsem si vybrala nejen podle krásné obálky, ale především podle zajímavé anotace, kterou naleznete zde.


Nechci Vám zde zdlouhavě vypisovat děj knihy, tak, jak se obvykle v recenzích píše. To podstatné se dozvíte v anotaci, ale zkráceně vám děj stejně přiblížím.

Kniha je o rodině, kterou postihlo neštěstí, v podobobě únosu jejich třináctileté dcery Julie. Po neúspěšném pátrání se rodina, třebaže o tom nemluví, smíří s představou, že je jejich dcera a sestra zřejmě mrtvá.
Po osmi letech však přede dveřmi stojí cizí žena a tvrdí, že je Julie...

Z mého pohledu:

Tato kniha působila opravdu slibně. Těšila jsem se na pořádný, dechberoucí thriller. A tak jsem si uvařila svůj šálek kávy a pustila se do čtení.
První kapitola mě opravdu nadchla a splňovala má očekávání, ovšem při dalších a dalších kapitolách jsem se docela ztrácela. I přesto, že kniha byla čtivá, zamotávala jsem se do děje, jako moucha do pavučiny a dost často jsem nevěřícně kroutila hlavou nad sledem událostí.

To, co mě tak mátlo a co by mohlo od čtení odradit mnohé čtenáře je dle mého názoru příliš vedlejších postav, které s dějem zdánlivě nesouvisí a odehrávají se v minulosti. Když říkám mnoho, myslím tolik, že si nejsem schopna zpaměti všechna jména vybavit. Ke konci však vše pochopíte. Autorka vás dějem provede tak, až vás dostane kam chce a vy budete možná rozzulením překvapeni.
Další věcí v knize, kterou jsem opravdu měla tendenci přeskakovat, byl u konce knihy objevující se fanatismus. Tohle opravdu není nic pro mě.

Kniha měla zajímavou zápletku, byla čtivá a proto prominu nedostatky, které má, Určitě stojí za to, si ji přečíst.

Četli jste tuto knihu? Budu ráda, když mi napíšete, jaké pocity z ní máte vy v komentáři. (:

Vaše knihomolka Týnuš
 

Ve stínu splínu

25. července 2017 v 17:14 | Kristýna Mendlová |  Básničky
V odrazech zrcadel
sklíčená samotou
halí se do šatů
utkaných temnotou.

A nitky lží
v přetvářku ušité
zatají bolest
to všechno zlé prožité.

Jednou let nahoru
do krásných výšin
a pak pád do dolů
plného nížin.

Spálená křídla
sny v oblaku dýmu
duše se ukryla
do stínu splínu.

Jen popel šeptá ti
že zbyla naděje
křídla se zahojí
duše se usměje.
A bude líp.


,,Jsme jediná osoba, která může účinně změnit svůj život. "

19. července 2017 v 0:17 | Kristýna Mendlová |  Střípky z mé mysli
Zdravím všechny čtenáře u nového článku na téma týdne. Tentokrát je to téma: ,,Kdybych tak mohla změnit svůj život. ".
V hlavě se Vám najednou vynoří spousta věcí, které by jste změnili. Některé jsou možná nepotřebné a povrchní, protože opravdových změn se bohužel většina bojí. Někteří možná hledí smutně do minulosti a říkají si, jak by to a to udělali jinak. Ale proč bychom si měli říkat: ,,Kdybych tak mohl/a"?, když MŮŽEME. Ano, každý z nás může. Chápu, že mnohdy to stojí mnoho úsilí, ale nikdo jiný, než my, náš život nedokáže změnit.
Dřív jsem svůj život neřešila. Byla to pro mě složitá a nesmyslná rovnice. Brala jsem to tak, že je život zlý a osud svině. Já ho změnit nedokážu. A tyhle myšlenky mě ničili. Hledala jsem za vším jen to špatné a vůbec mi nedocházelo, že i nejhoršímu okamžiku v životě budu za pár měsíců říkat zkušenost, co mě probrala.

Dnes už kvůli jistým, dost ošklivým, událostem mám lepší nadhled a vím, že všechno je to v hlavě. Ze všech těch klacků, co život hází pod nohy, je třeba brát si zkušenost a poučit se.

Možná nadávat na život je jen mrhání času, který můžete strávit plánováním lepších zítřků.

Je třeba snít. Každý z nás má nějaký sen. Něco, co ho naplňuje. A i přesto, že se zdá nereálný je třeba hledat řešení a ne výmluvy pro svoje svědomí. Nikdo jiný, než my sami, to neudělá. Každý si musí svůj životní cíl určit sám.

Hlavní je řídit se srdcem. Tím, co opravdu chceme. Něco pro ty sny dělat, aby se mohli uskutečnit.
Chce to opravdu chtít. A pak začíná ta změna.

Na konci čtvrtáku jsme dostali od naší třídní učitelky knihu Malý princ ( Naprosto dokonalá kniha, kterou by si měl mnimálně jednou každý přečíst.) a každý tam měl napsaný jiný citát. Já tam mám napsáno: ,,Jsme jediná osoba, která může účinně změnit svůj život. " A naprosto s tím souhlasím . A možná i přečtením Malého prince se můžete inspirovat a měnit.



Doufám, že Vás můj článek nenudil a naopak inspiroval k zamyšlení se nad vlastními kroky.

S láskou Vaše Týnuš ♥
 


Mlhoviny snění

18. července 2017 v 22:41 | Kristýna Mendlová
Temně modré plátno z mlhy
z tajemných, kouřových hlubin
plné hvězd
a jejich prachu
sny, co dřímaj na oblaku
mlhovin
a jiných světů
kde čekají na osvětu
protkány tisici přání
o nichž málokdo má zdání.
svobodné duše, jež sní.

Šepot

21. června 2017 v 23:02 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Šepot,
tanec do ticha.
Dnes každý někam pospíchá.
A není kam.
A není proč.
Jen zastav,
chvíli stůj a zůstaň,
v šepotu křídel motýlích.

Maturita za mnou, ale co teď?!

21. června 2017 v 22:57 | Kristýna Mendlová |  Střípky z mé mysli
Zdravím všechny čtenáře mého blogu.
Po dlouhé době se Vám konečně ozývám. Maturita je úspěšně za mnou, ačkoliv jsem to vůbec nečekala a celý život přede mnou.
A najednou je tu ta otázka. Otravná a vlezlá. ,,Co bude teď? Najít si práci? Kde? Co vlastně chci dělat? " Je to vážně až trapné nevědět, kam to chci dotáhnout v životě.
Avšak nakonec tu byl plán. Ano, dětinský a aź nereálný. Tak se mi alespoň jeví. Prostě si seženu brigádu či práci ať je jakákoliv a za půl roku bye bye a razím do Anglie jako au pair!
Plán skvělý, vyšlo by mi to s minimální mzdou do ledna tak, abych si stihla vše zařídit, nakoupit ( potřebuji akutně nový notebook a mobil abych nezůstala trčet třeba na letišti a neměla si odkud zavolat :-D ) , platit najem našim...Jenže to bych nejprve musela sehnat práci.
Je to zvláštní jak blbě si teď připadám. V naší vesnici ( ono je to město, ale je to prostě prdel světa) je až moc dobře známá pověst mého otce. Pověst řekněme nehezká, diky které se zkazila pověst i má, už coby dítěte v první třídě, kdy pečlivé maminky zakazovali svým dětem aby se se mnou kamaradili. Ale copak vážně za to, co se v naší famílii dělo můžu já?!
No, uteklo od té doby mnoho let a já se snažila. Vždyť nejsem kuřák, ani si nelibuji v alkoholu. Mám svou vlastní hlavu. Baví mě sport, čtení, psaní. ...a tak jsem nejen černou ovcí rodiny, ale i v celé vesnici kde bydlím. A tak se nemohu divit tomu, že mě jen vidí někdo žádat o práci a nevezme mě. Myslí si, že jsem stejná. Škoda no. Snad se něco najde říkám si denně. Opravdu se bojim toho, že k té Anglii nedojde. A to bych jela tak ráda ačkoliv si mohu jen domyslet ty hádky doma. Pomalu mě to irituje. Nechci strávit svůj život touhle rutinou. Ráno vstát, jít do práce tam kde mě to nebaví, přijít domů a být sama. Jak jsem čekala, najednou jsem úplně sama. Všichni přátelé jsou zničehonic jen známí a jsou vzdálení tak, že nemám šanci se s nima vidět. Je to smutné, uvědomit si tohle všechno. Nikdy jsem se svým ,,přátelům" nesvěřovala s problémy, které skutečně mám. Už jen ty ,, menší" jim přišli neuvěřitelné. Opravdu o tomhle všem, svém budoucím životě začínám opět pochybovat.
Nevidím tu nikde smysl. Jediné, čeho se teď mohu chytit je právě strávit alespoň půl roku v Anglii. Řeknu Vám jedno - když jsem byla na praxi v Londýně, cítila jsem se sama sebou i přesto, že jsem nebyla angličan. Mnohem vic jsem se tu citila doma. Možná právě to mě tam tak láká. Ale chci tam. Chci mít alespoň nějakou věc, na kterou budu hrdá. A toho se nikdy nevzdám i kdyby to mělo přijít až za půl roku. Bojím se. Je to cizi země. Anglicky umím jen trochu, abych se dorozuměla. Ale to se společně s hlídáním dětí a uklízením dá zvládnout. Člověk musí věřit. Tak držte palce ať najdu alespoň nějakou good work a můžu být au pair.
( To jsem se zas rozepsala sakra :-D )

Vaše Týnuš ♥

A nezbylo ti nic.

7. června 2017 v 14:16 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Ticho a jen stín funebráka
když se smráká
kráčejíc pro duši tvou
noční tmou
smí spatřit křídla snů
černých havranů
jak s křikem v tmách se ztrácí,
oči jim v temnotě září,
když tvoje zhasly
a nezbylo ti nic.
Už nikdy víc.
Nic k vědění
nic k snění.
Ani k bdění.
A konec je tak blízko.
tvé tělo v hloubce nízko.
Oni slétají se níž.
S poslednim úderem času
lehká jest zemská ti tíž.

Výsledek obrázku pro raven at night

Vypravěčka ( The Storyteller) - Jodi Picoult

6. června 2017 v 19:29 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze
Název: Vypravěčka ( Storyteller)
Autor: Jodi Picoult
Počet stran: 512
Nakladadelství: Ikar (2014)


Vlastní recenze:

Má jizvu na tváři i na duši. Kvůli své sociální fobii si zvolila noční povolání, aby se ukryla před lidmi. Stydí se sama za sebe, bojí se předsudků druhých. Tak by se dala popsat naše hlavní hrdinka, mladá pekařka, Sage.

Má jen jedinou přítelkyni a přítele. Ten je ovšem ženatý s jinou ženou. Zemřela jí matka a ona si to dává za vinu. To je důvod, proč navštěvuje skupinovou terapii pro lidi s podobnými traumaty, jaké si na duši nosí ona sama. Nikdy se moc nevyjadřuje, neustále se schovává za své dlouhé vlasy, aby nikdo nespatřil její jizvu. Právě zde, na této terapii, pozná starého muže Josefa Webera a časem mezi nimi vznikne přátelství. Sage má po dlouhé době člověka, se kterým si může promluvit. Ovšem jen do chvíle, kdy se Josef vysloví svou žádost.

"Rád bych, abyste mi pomohla zemřít…"


Josef Weber svou prosbou Sage zaskočil. Ta mu nevěří, že by mohl být tak milý pán, učitel a samaritán spáchat tolik zla. Být vrahem. A chce, aby jí vyprávěl svůj příběh.

Josefovo vyprávění začíná. Mluví o tom, jak se z obyčejného, ne moc chytrého školáka, stal sympatizant s Hitlerem a říší. Vše je o to horší, že svou "práci" bere velmi vážně a i přes chvilkové pochyby ji vykonával velmi krutě.

"Takže jste šéfoval továrně na smrt…"


A pak tu máme babičku Sage, Minku. Ta zažila holocaust na vlastní kůži, ale nechce o tom mluvit. Chce jen jediné - zapomenout. To ovšem nejde.
Později však s naléháním své vnučky začne vyprávět celý příběh ze svého pohledu. Pokud si do této doby myslíte, že horší to už být nemůže, zjistíte, jak mylné jsou vaše představy, po Minky vyprávění. Z mladé oblé dívky, která ráda píše příběhy, se stává vyhublá, holohlavá kostra beze jména, s číslem vypáleným do kůže, jako dobytek.

Vypravěčka je velmi silný příběh plný emocí. Budete cítit strach, nenávist, znechucení, vděk, ale i lásku.
Díky tomu, že se v knize střídá vyprávění z obou stran a střídá se i čas děje, na chvilku si od husí kůži nahánějícího vyprávění odpočinete. Během této doby si Sage žije svůj život. Můžete mít radost ze začínajícího vztahu Sage s vyšetřovatelem Leem, kterého Sage zkontaktuje, aby Josefa neminul trest před soudem. Zároveň se i o samotné Sage a její minulosti dozvídáte tajemství, které si nese na duši i na tváři. Tak trochu ,,červená knihovna". A v pozadí děje stále cítíte ten hnilobný pach smrti, spálených těl mísící se s vůní čerstvého chleba a skořicové rolky.

Tento titul skrývá přes pět set stran napínavého vyprávění. Ačkoliv jsem docela rychlý čtenář, od knihy jsem se doslova nemohla odtrhnout, samotné čtení knihy se musí prožít v každém písmenku.

"Láska není jediné slovo, které selhává.
Stejné je to i s nenávistí.
Válkou.
Nadějí. Ano, nadějí.
Proto jsem svůj příběh nikdy nevyprávěla.
Když člověk něco takového prožije, je mu jasné, že neexistují slova, která by to dokázala alespoň přibližně popsat. A kdybych to udělala, ostatní nemohou nikdy porozumět."

Kniha Vypravěčka se stala další mojí "srdcovkou". Miluji takové knihy, které ve Vás zanechají stopu. Příběh, který vypráví takové hrůzy, Vás nezanechá chladnými. O to víc, když se podobné věci opravdu staly.
Příběh Vám pokládá otázky, na které se dá jen stěží odpovědět. Je to kniha, na kterou se jen tak nezapomíná. Uhnízdí se ve vašem srdci a donutí vás nad svým obsahem ještě dlouho přemýšlet.
Není to oddechové čtení, je to kniha především pro ty, co si chtějí knihu pamatovat, kteří chtějí, aby jim pár napsaných slov navždy změnilo pohled na svět.

Nemohu jinak, než ohodnotit ji kladně.
Moje hodnocení: 99% (A to jsem opravdu objektivní :D )

Doufám, že pokud jste tuto knihu opomíjeli, tak jako dlouhý čas já, že Vás má recenze inspirovala k přečtení. Tato kniha je vážně úžasná.

Momentálně čtu Citadelu od Antoine De Saint-Exupéry a dočetla jsem Hanu od Aleny Mornštajnové.

Co právě čtete vy?

S přáním příjemného čtení,
Týnuš :)

Jako zabít ptáčka

27. května 2017 v 0:02 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

,,Podle mě je jenom jeden druh lidí. Lidi."



Název knihy: Jako zabít ptáčka (To kill a mockingbird)
Autor: Harper Lee
Maycomb v Alabamě je bezvýznamné ospalé provinční městečko obklopené poli s bavlnou. Ve 30. letech 20. století jsou Spojené státy americké zachváceny hospodářskou krizí, ale ta se obyvatel Maycombu dotýká jen okrajově. O letních prázdninách je největší starostí osmileté Čipery a dvanáctiletého Jema vymýšlení plánu, jak vylákat místního podivína z jeho dobrovolného domácího vězení. Když je ale mladý černoch obviněn ze znásilnění bílé dívky, události naberou dramatický spád. Obhajoby se ujímá otec Čipery a Jema, advokát Atikus Finch. Toho čeká předem marný boj s předsudky, strachem a nenávistí.
Román Jako zabít ptáčka ale rozhodně není o rasismu a nespravedlivých soudních procesech. Je to čtivý příběh o dospívání a braní rozumu, o různých formách osobní statečnosti, o přetvářce, morálce a zodpovědnosti. To vše vyprávěno pohledem osmiletého děvčátka. Harper Lee knihu dokončila v roce 1959 a román měl okamžitě obrovský úspěch. Získal Pulitzerovu cenu a dočkal se filmové adaptace s Gregory Peckem v roli obhájce Atika Finche.

Kniha, která Vás pohltí a možná změní Váš pohled na svět. Tak by se dala jednou větou popsat tato kniha. Alespoň mě za srdce chytla určitě a zařadila se tak k dalším mým ,,srdcovkám" ( O těch mimochodem plánuji v brzké době článek).

Zpočátku se vše jeví jako milý příběh o dětství, sourozeneckých vztazích s bratrem, přátelství, rodině. Hlavní hrdinkou je osmiletá dívka, tak trochu svéhlavá Čipera. Má staršího bratra a otce právníka. Děj se točí okolo tajemného souseda odnaproti a nespravedlnosti všude kolem.

Hlavní hrdinka poznává okolní svět, začíná chodit do školy a jak roky plynou její bratr, jeho chování, se mění. Nerozumí tomu, proč. Postupně poznává všechny obyvatele Maycombu a jeho historii. Toto jednoduché vyprávění jsem si užívala. Jako bych se vrátila zpátky do dětství.

Avšak věděla jsem, že i za tímto vším, se skrývá něco velkého. Jednalo se totiž o dobu, ve které jsou si sice všichni papírově rovni, ale předsudky tu vládnou dál. Běloši pořád viděli v černoších ,,negry" a podřadnou rasu. A tak se dostáváme k ději, kdy byl za znásilnění a zbití mladé dívky obviněn jeden z nich - Tom Robinson, kterému byl jako právník přiřazen právě její otec Atikus. A právě v tomto okamžiku už svět osmileté dívky přestává být naivní k okolnímu světu a nenávisti, předsudkům v něm.


Během čtení budete hodně přemýšlet. O lidech. Jejich povaze. Chování. O tehdejší době a souvislostech s dnešní dobou.


Přečetla jsem ji za necelé dva dny a přestože mi chvilku trvalo než jsem se ponořila do děje a sžila se s autorčiným způsobem psaní, najednou jsem jsem se smála, najednou jsem se rozčilovala nad nejen tehdejší dobou, po chvíli jsem chtěla brečet a...pak jsem byla u konce a chtěla jsem vědět jak to asi bylo dál.

Moc se mi líbila ta prolínavost dětství s dospíváním, naivita s prozřením. Miluji knihy s hlubším významem.

Tato kniha je taková ,,klasika". V Americe ji mají v povinné školní četbě. Mám dojem, že pokud by se do povinné četby zařadila i u nás, nebylo by to na škodu.
Knihu mohu, jak jinak, než doporučit. Může Vám změnit pohled na spoustu věcí. A pokud ne, nudit se určitě nebudete!

Hodnotím ji tedy 95%

Doufám, že Vás má dnešní recenze neodradila, ale naopak motivovala k tomu, abyste si knihu Jako zabít ptáčka přečetli, protože tato kniha za to vážně stojí. Je to jedna z těch, které se Vám vryjí do paměti.

Četli jste knihu? Jaký na ni máte názor Vy?

Viděli jste film? Budu ráda, když mi sdělíte své dojmy, neboť já se na něj teprve chystám.

S přáním příjemného čtení,
Vaše knihomolka Týnuš

Nekonečné dny

24. května 2017 v 23:19 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

Název knihy: Nekonečné dny
Autor: Claire Fuller
Překlad: Veronika Volhejnová
Vydalo: Argo (2017)

Svět za Velkým předělem se propadl do nicoty i se všemi jeho obyvateli.
Zůstali jen dva z nich - osmiletá Peggy a její podivínský otec. V rozpadlé chatce uprostřed hlubokých lesů se učí přežít z darů přírody, a hlavně se sebou navzájem. Pak se ale jednoho dne z lesa vynoří tajemný vousáč Reuben a Peggy začne poznávat, že všechno je možná docela jinak, než jak jí otec vtloukal do hlavy. Co když žádný konec světa nenastal? Co když její rodný dům v Londýně ještě stojí a matka v něm stále čeká na její návrat? Nekonečné dny znamenají podle nakladatelů strhující příběh o temných stránkách člověka, ale i o krásách přírody, naději a přátelství.

Příběh začíná v listopadu 1985. Protože má dvě dějové linie - minulost a přítomnost. Rychlým sledem událostí poznáte matku, koncertní pianistku, Ute, vypravěčku a hlavní hrdinku našeho příběhu Peggy, jejího poněkud podivného otce a jeho pár přátel - jsou to takzvaní ukrývači. Lidé, kteří se chystají na konec světa a tomu podřizují vše.
Zpočátku je docela zajímavé a místy vtipné být pozorovatelem této skupiny lidí, jak píšou jeden seznam za druhým a věří, že přijde konec světa. To vše ovšem do chvíle, kdy otec začíná být touto myšlenkou opravdu posedlý a děj se zvrtne. Opravdu totiž svou dceru Peggy vyláká do lesa hledat Die Hutte. Cestou spí v lese a učí se o sebe postarat - lovit veverky, sbírat plody, rozdělat oheň bez sirek...ale také to vše společně přežít.
Vztah mezi dcerou a otcem cestou chladne a z otce se stává šílenec. Avšak Die Hutte nakonec opravdu naleznou.
Ne, nechci Vám tu spoilerovat celý děj a prozradit Vám vše. Tady, v Die Hutte, totiž hlavní děj knihy teprve začíná nabírat na obrátkách
.
Mě osobně se kniha opravdu líbila. Naleznete zde opravdu propracované, detailní líčení přírody a psychický vývoj charakteru jednotlivých postav je skvělý. Malá osmiletá dívka se promění v téměř dospělou ženu a otec z podivína v naprostého šílence. Oba uprostřed ničeho, jediní přeživší z celého světa. Ale je tu ještě někdo třetí.
Ovšem kniha má i stinnou stránku - u konce mi připadá děj nerozmyšlený. Jako kdyby autorka chvátala a nedomyslela konec. Možná to byl účel, ovšem mně ještě stále vrtá v hlavě.
Ale protože si každý může udělat obrázek o konci, není to dle mého názoru až tak zásadní chyba a tak knihu vřele doporučuji všem, kteří si rádi počtou nějaké ty psychothrillery a nejen jim.

Knihu hodnotím 85% :-)

Četli jste tuto knihu? Jaký máte názor vy? :-)

Nečetli? Tak doufám, že vám má recenze pomohla v rozhodování a třeba si ji i vy přečtete.
(Určitě se pak tady v komentářích podělte o váš názor :-) )

Máte tip na nějakou skvělou knihu? Tak neváhejte a podělte se o ni v komentáři :-)

Příjemné čtení přeje Vaše Týnuš :-)

Maturita

14. května 2017 v 22:27 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Učení,
hlava prázdná,
bolí
kolik dní,
nocí
už ležím v tom boji
a nenacházím nit,
co všechno by spojila,
v jeden celek.

V tak tichém údolí,
hlučném zároveň
pustém a plném myšlenek
je pouhé nic
plněné ironií
a přitom mnoho
všeho toho
co měla bych vědět
ukryté hluboko v zapomnění
znalosti dávno jsou už pryč
času nemnoho
a maturita v hajzlu.

Nadhled

26. dubna 2017 v 21:54 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Krásný večer všem čtenářům mého blogu!
Dnes přidávám novou báseň a článek na téma týdne ,, Život v bublině".


Každý z nás má občas starosti a problémy. Vůbec nezáleží na věku či pohlaví. Občas kolem sebe vytváříme stěny, které pak těžko bouráme. Jakmile se objeví drobná prasklinka a my tu zeď, stěnu ,,bubliny", narušíme, objeví se nové problémy. Kolotoč, který nezastavuje, jen čas od času zpomalí a my lehce nabíráme dech.
Nelze se divit, že se pak jen musíme přetvařovat. Učíme se lhát, zatajovat. Až i my věříme té lži. Nakonec o nás nikdo nic neví. Nezná nás. Zná jen tu část, kterou dovolíme druhým znát. Ale proč? Vše co v sobě takto dusíme jen upevňuje tu neviditelnou bublinu. Nakonec jsme osamělí mezi lidmi.
Neznáme sebe, podceňujeme se, nevěříme sobě ani druhým. Nikdo tu pro nás není. Dáváme totiž jasně najevo, že nemáme zájem. Nechceme lítost. Nechceme společnost. Nechceme o problémech mluvit. Natož hledat řešení. My vlastně nemáme problém. My jsme jen opuštění. To ostatní nás opustili! No ne?
Ale no tak. Vážně? Oviňovat ze svých problémů druhé je častá chyba nás všech.
Není to řešení.
Hledat řešení a přemýšlet nad ním, je správná cesta. Ale vždy musíme hledat vinu především v sobě. A změnit se. Poučit se ze svých chyb. To je nejtěžší.
Až nedávno jsem sama sobě připustila, že můj negativismus mě dost ničí. Že už to tak nechci. A dala si výzvu, být pozitivní. Nevzdávat se. Neztrácet víru v sebe a věřit i druhým. Především však sobě. Možná, že až zcela skončí škola, zůstanu zcela sama. Už ta představa je hrozná. Ale počítám s tím. I na ZŠ to tak u mě bylo. Nejlepší kamarádka se po pár měsících ani neozvala. Kdybych nemusela přestoupit, možná bych ji zcela ztratila. Tak to je. Někteří lidé jsou s vámi jen na čas a pak odejdou. Zvykejte si. Bolí to. Ale život je takovej. Po čase to přejde.
To, co dnes považujeme za hrozné a příšerné nás může posunout dál. I já jsem si před pár lety, když jsem přestupovala, myslela, že můj život končí. Na základce téměř bez přátel, na střední konečně nové tváře, zábava. Přestup mi vzal kariéru knihovnice. Dobré známky. Zájem o učení. Nově získané přátele. Svobodu, kterou nabízel intr. Když nad tím vším přemýšlím dnes, jsem za přestup i ráda. Poznala jsem totiž nové lidi. Zjistila jsem, jaké je to opravdu nenávidět školu. A zjistila, jaká opravdu jsem. Bez téhle změny, bych se tak moc nezměnila. Možná bych ještě pořád psala zamilované básničky. Možná bych tu nebyla, protože bych skončila jako anorektička, kterou na intru nikdo v jídle nehlídal. Možná. Ale stejně bych nakonec skončila sama. Před zrcadlem, které odhalí všechnu tu falešnou přetvářku. Jedno mám se starým já stále společné, sebenenávist. Té bylo za ty roky dost. Lituji těch let. Zbytečně promrhané chvíle. Mohla jsem udělat hodně věcí jinak. Možná. Měla jsem se poučit hned. Už proto tak moc chci změnu. Bylo toho dost. Pomyslná bublina mě málem udusila. Mohlo to skončit všechno navždy. Všechno špatně.
Teď vím, že nic není tak těžké, jak to vidíme. Ale nejtěžší je najít odvahu a přiznat si, že to my to musíme všechno zvládnout. Za svůj život, ručíme my osobně. Nikdo jiný to tu za nás neodžije a neudělá. My můžeme změnit sebe a tím i náš život. Může být smutný a přesně naopak. Všechno ostatní je až druhotné. Otázkou tedy zůstává, proč si to všichni uvědomíme až po tak dlouhé době? Proč tak dlouho žijeme v bublině, která nás může zabít? Pomalu nás sžírá.
Musíme se naučit vážit si života. Každé chvíle s našimi milovanými, přáteli, sami se sebou. Měli bychom si vážit sebe a nežít v té bublině. Jednoduše ji propíchnout jehlou a volně dýchat...

Nechci žít s úsměvem
co přetvářka ven tlačí
vždyť bylo dost už slz
je čas zas znovu začít.

Nechci jen předstírat
že život můj mi stačí
přiznat, že nestíhám,
že tudy je to kratší.

Snad zkratka do pekel,
mám se aspoň kde zašít,
jestliže nevyjde
ta z cest, co chci dnes začít.

Nehledat důvody,
proč žít
a prostě žít,
starosti budou vždy,
tak nech je volně jít.

Je na čase, zas za sebe
svou roli správně hrát
není tu důvod
proč měl by sis ji brát.

Že něco nevyšlo?
No co, zas bude líp.
Ber to vše s nadhledem
žij tak, jak TY chceš žít!

Recenze: Zmizelá ( Gone girl)

23. dubna 2017 v 15:08 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

Nic není takové, jaké se to na první pohled jeví a nikoho neznáme tak dobře, jak si myslíme.

Recenze: Zmizelá (Gone girl)
Nakladatelství: Knižní klub
Autor: Gillian Flynn

Anotace:
Zdálo se to jako ideální manželství. Zdání ale může vražedně klamat…
Amy Dunnová zmizela v den pátého výročí svatby. Nick, její muž, byl po sérii nalezených důkazů obviněn z vraždy své ženy. Nick prohlašuje, že nic nespáchal, Amyini přátelé a zápisky v jejím deníku tvrdí opak. Kdo má pravdu? Jak ji poznat? A pokud je Nick nevinný, kam se poděla Amy? Psychothriller, který se stal kultem i fenoménem… (https://www.kosmas.cz/knihy/184738/zmizela/)

Další kniha od mé oblíbené spisovatelky Gillian Flynn opět nezklamala.

Všechno se zpočátku zdálo být v pořádku a normální. Obyčejný život, ideální pár. Ale jak to tak bývá, vše jen na první pohled.
Hlavní hrdinové totiž po čase prožívají kvůli stereotypu a znatelným rozdílům manželskou krizi. Postupem času tak nahlédnete do soužití dvou psychopatů. Nikdy nevíte, komu můžete věřit.

Je Nick opravdu nevinný?
Kde je Amy?
Kde je pravda?
Opravdu milovali jeden druhého, nebo se zamilovali oba dva jen do iluzí, které si sami sobě navzájem vytvořili?


Jedna otázka střídá druhou.

Kniha vás provede dvěmi dějovými liniemi. Současným Nickovým životem a pak deníkovými zápisky Amy z minulosti. Každý si musí o obou hlavních hrdinech udělat vlastní představu. Kdo je ten ,,špatný"?
Mé sympatie měla jednu chvíli Amy, druhou Nick. Střídalo se to tak dlouho, až jsem je nenáviděla oba.
V obou se skrývalo zlo. Lži a přetvářka protkávala celý jejich vztah. Na jednu stranu okouzlující, zábavní, zamilovaní...když chtějí.Takoví jsou psychopati. Na stranu druhou je celý jejich život jen prázdná, černá propast plná temnoty a neávisti. Jako pavučina, na první pohled krásná a jednoduchá, zároveň však plná prachu a spousty složitostí, které skrývá špína.

,,Zlo potřebuje k životu zlo a bez zla bys nemohl být dobrý."

Až budete u konce knihy, nic nebude jako na začátku.
Nevěříte, že může existovat něco ideálního bez špíny ukryté hluboko pod povrchem.
Všechno je to jen pouhá lež stavěná iluzemi.

Postavy této knihy jsou dokonale psychologicky propracované do detailů. Celá kniha je opravdu jako náhled do zdánlivě ideálního manželství. Nic však není takové, jak se mnohdy zdá.

,,Lidé chtějí věřit , že znají druhého nejlíp na světě, i přesto, že věří jen lži."

Tato kniha může změnit Váš pohled na mnoho věcí i lidí.
Tento příběh má skvělý děj, dokonale propracované postavy, nečekaný konec.
Proto doufám, že recenzí jsem Vás inspirovala k přečtení této knihy. Já sama jsem nadšená tak moc, že ji teď mám rozečtenou i v anglickém vydání.

Moje hodnocení: 94%

Lidstvo v ohrožení - Předzvěst pomsty

22. dubna 2017 v 15:33 | Kristýna Mendlová |  Povídky
Zdravím všechny čtenáře mého blogu,
vzhledem k tomu, že je čas maturit, nezbývá mi mnoho času na psaní a čtení.
Za sebou mám již dvě písemné zkoušky - praktickou a sloh z češtiny.
Řeknu Vám, že jsem čekala lepší témata. Po otevření zadání jsem měla jasno, že vypravování to bude muset zachránit. A tak se stalo, že mě vypravování s prvky sci-fi inspirovalo pro mou novou povídku. Slohovka, kterou jsem odevzdala je takovou zkrácenou verzí této povídky. Pokud se ke mě vůbec dostane zpět ( mám takový dojem, že dostaneme zpět čistě jen výsledky), dám Vám ji sem.
Nejsem ten typ člověka, co píše dlouhé povídky na pokračování, sama však nemám tušení na kolik částí tato povídka bude.
Přeji Vám tedy příjemné čtení. Za Vaše názory budu velmi vděčná, tak se nebojte ani kritiky. :)
Vaše Týna ┼


Pomalu se propadala do temnoty. Sněhové vločky vířící se ve větru jí pokrývaly tvář a teplem se proměňovaly v lesklé kapky vody. Byl to konec, nebo začátek?
,, Vždy, když něco končí, něco nového začíná." Má tento citát v sobě opravdu pravdu, nebo je to jen lež pozlacená pravdou? Bude něco po smrti?
Zatímco se propadala do věčnosti zapomnění, kdosi vlekl její tělo pryč od toho všeho. Od sněhu pokrytého tím zázračným životním elixírem. Jako čerený koberec při svatebním obřadu.
Její tvář nyní zdobila rudá, krvavá jizva, táhnoucí se po celém obličeji. Znamení, které mělo všechny přesvědčit o tom, že všichni, celý zbytek lidstva, zemře, tak, jako ona.
Otevřela oči, ztěžklé bolestí, víčka zmrzlá od kruté a nemilosrdné zimy. Oblohu na nebi tiše zahaloval plášť večera. První hvězdy ozařovaly Zemi.¨
,,Malé jiskřičky naděje" Pomyslela si nahlas. Stále ještě žila. Injekce s jedem ji však pomalu zabíjela.
Pozorovala tu krásu noční oblohy. Možná se stane jednou z nich. Chtěla by u sebe mít svoji malou dcerku, ale to nebylo možné.
Celé její tělo žhnulo bolestí. Věděla, že jí nezbývá mnoho času. Neměla nejmenší tušení, kde je. Ale Rose byla v bezpečí. Věřila. To bylo podstatné. Její sestra, dvojče, se o ni postará, ochrání ji.

A tak, než měsíc rozjasnil nebe v celé své kráse úplňku, usnula navždy. Poslední slova, věnovaná tichu zněla: ,, Miluji tě Rose." Poté se plamen života z jejích očí vytratil navždy. Hvězdy zářily dál.

Boj o život

13. dubna 2017 v 23:26 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Vzdalujem se
snad dávno jsem ti cizí
přitom zároveň
se stříbrným nástrojem
hledám úkryt
i tvůj konec
- smrt vítězí nad tebou.

A ty tiše přihlížíš
pranic již nevzmůžeš
neslyšně odcházíš
jak vzácný elixír
z mých bílých paží
- tak klidně a štiplavě
mé modré žíly
tak svěže a ponuře
voní rudě
na konci tebe

Už nastal klid zbraním
odcházíš
bez kapky svědomí
a do ticha neklidného
zní moje poslední sbohem.

Hvězdný prach

8. dubna 2017 v 22:48 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Zavři oči
padá hvězda
vzdala se své naděje
že se jednou
nejen měsíc
se svým sluncem zasměje.

Zavři oči,
padá hvězda
s hvězdným prachem z vesmíru
- nejsou slzy
-není bolest
rozpadla se na prach zcela
umírala ve smíru.
Zavři oči, něco přej si
za tu hvězdu z vesmíru.

Rozbouřená

8. dubna 2017 v 22:37 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Rozbouřená
jak vzteklý oceán
či černá obloha
protkaná blesky

Bez víry
že vyjde slunce
a jeho paprsky nahradí stesky

Déšť
ze slz vodopád
svou tíhou trhá řek hráze

Opravdu
dál už nechci vic bojovat
není jen ohraná fráze.

- slunce už nevyjde,
nebude hezky.
Nespatřím budoucnost,
své životní stezky.
Nikdy víc, nechci nic.
Na konci téhle mé cesty,
do ticha zní moje poslední sbohem...

Pachuť smrti

31. března 2017 v 23:01 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Snad je to jenom ironie
a věčná hra si s otázkou
proč všichni kolem umírají
jak končí řádka za řádkou

Už zase zhasl plamen svíčky
další z blízkých je v nebi
jestli tedy vůbec je
- to nikdo z živých neví

A zase smutno
v srdci prázdno
bolest co mě touží zbít

Už zase další
slzy v očích
kolem smrt
chce mi vše vzít

A zbyla temná
pachuť smutku
žal co nechce odejít.

Jen chladno
pocit dušezmatku
a nevím
jak své rány skrýt.

To byla další
kapka smutku
nechce se mu pryč odejít.

Ostré předměty - Gillian Flynn

26. března 2017 v 13:17 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

,, Kniha, která se vám dostane pod kůži, jako ostří žiletky a zanechá tam po sobě jizvu."



Název knihy: Ostré přdměty (Sharp objects)
Autor: Gillian Flynn
Nakladatelství: Knižní klub - 2017
Počet stran: 272

Anotace:
Stěží si představit hrůznější zločin než uškrcení malé holčičky. Zapomenuté missourijské maloměsto Wind Gap se ještě nevzpamatovalo z jedné brutální vraždy, a už je tu další, stejně strašná a nepochopitelná. Proč nevinné dívky? A proč jim vrah vytrhal skoro všechny zuby?

Pro mladou chicagskou reportérku Camille Preakerovou, která ve Wind Gap vyrůstala, je takový případ vítaným sólokaprem. Jenže to, co se zprvu zdálo jako kariérní příležitost, získá nakonec mnohem osudovější a tragičtější podobu. Ukáže se, že posedlost jde v tomto příběhu až na krev. A to do slova a do písmene.

Kniha Ostré předměty mě doslova nadchla. Od této autorky jsem prozatím nečetla žádnou knihu, ale po téhle jsem v knihkupectví vždy koukala. Určitě se proto pustím i do Zmizelé (Gone girl), kterou mám doma v anglickém originále a dalších, jako jsou třeba Temné kouty (Dark places).

Hlavní hrdinka tohoto psychothrilleru je novinářka Chicagských druhořadých novin Camille. Když ji šéf pošle do jejího rodného města, kde se odehrávají vraždy, napsat reportáž, je zděšená a rozhodně se nechce vracet na místo, kde je uvězněno tolik temných vzpomínek, jenž se jí doslova vyřezaly na kůži. Své rodině se snaží vyhýbat, to samé se dá říci o její rodině.

V malém městečku, kde každý každého zná, se odehrávají hrozné vraždy malých děvčátek - nebo spíše puberťaček. Její šéf se rozhodne, že jejich noviny by tím, že o tom budou informovat jako první, mohli dostat lepší postavení. Camille tedy nemá na výběr, pokud nechce o svou práci přijít a vydává se vstříc svému rodnému městečku.

Postupem času se snaží zjistit nové informace a musí kvůli nim leccos podstoupit. A detektiv, povolaný k případu, který se s Camille brzy sblíží se stane částečným zdrojem informací. ne však natolik, aby někdo případ vyřešil.

Camille se časem dostává do hloubky rodinných tajemství a záhy zjišťuje, že jejich rodinu spojuje temnota. Zatímco se tváří jako šťastná, úžasná a harmonická rodina, je tomu zcela jinak. Děsí ji i to, že na to všechno přišla až teď.

Jak jsem již psala, kniha mě opravdu nadchla. Hlavní postava mě doslova pohltila svým skvěle promyšleným charakterem i tím, že je mi v mnohých věcech podobná.
Ačkoliv ze začátku jsem od knihy neočekávala něco extra, neboť byl začátek trochu
pomalejší a zamotaný, vydržela jsem a nelituji. Pak se totiž děj začal stupňovat a já se nemohla od knihy odtrhnout.Všechno to napětí vyvrcholilo v příběh, který se mi dostal pod kůži.
Když jsem pak knihu zavřela, zůstala mi v hlavě jediná otázka: ,,To jako vážně?!"

Kniha Ostré předměty mě šokovala. Stránky se obracely rychlostí blesku snad samy. Od této doby už opravdu vím, že psychothrillery jsou něco pro mě.

Najdete v ní plno nechutností a zároveň i jakýsi typ obskurní krásy. To na té knize miluji.
Autorka se na své prvotině opravdu vyřádila. Dokonale vykreslila pocity, aniž by to bylo v příběhu nadbytečné a popsala i to, jak člověka dokáže změnit prostředí, ve kterém se necítí dobře.

Děj byl opravdu propracovaný a všechno do sebe dokonale zapadalo. Nenašla jsem tak nic, kromě pomalého začátku, co knize vytknout.
Nemohu tak jinak a knihu doporučuji. Opravdu Vás pohltí a uvízne Vám v hlavě ještě dlouho poté co ji zavřete. U mě osobně se kniha vyšplhala na příčku nejoblíbenějších knih.

Proto hodnotím následovně a doufám, že Vás recenze inspirovala ke čtení, neboť mám dojem, že tahle kniha za to opravdu stojí.
*****

Analfabetka, která uměla počítat - Jonas Jonasson

22. března 2017 v 16:12 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

Pokud se chystáte číst Analfabetku, která uměla počítat, připravte se na pořádnou dávku politického humoru a výsměch nekončící lidské hlouposti.

Už jako pětiletá poznala, co je to tvrdá práce.
Jako desetiletá osiřela.
Jiní na jejím místě by podlehli světu plném rasismu a nejspíše by prožili krátký život v nějaké chudinské čtvrti.
Nombeko se však nevzdává a jde dál i přes všechny klacky, které jí osud až s trpkou ironií háže pod nohy.

Dneska tu pro Vás mám jen krátkou recenzi na knihu Analfabetka, která uměla počítat. Doufám, že nebude vadit, když vše shrnu tak krátce, neboť před maturitou nějak postrádám čas.

Hlavní hrdinkou této knihy je mladá vynašečka latrýn Nombeko. Ačkoliv v životě nechodila do žádné školy, naučila se počítat lépe, než ti, kteří do školy chodili. Postupem času se jí díky talentu a pracovitosti dostává povýšení. A pak, když se naučí číst, hodlá žít jinak, než doposud, ji srazí auto. Jen kvůli tomu, že je ,,černá", musí za trest být uklízečkou. Zde však získává přístup ke spoustě knih, které ji toho spoustu naučí. Dívka se stane chytřejší, než by kdokoliv od uklízečky čekal. Osud i její talent pro učení se nových věcí a jazyků ji zavedou až do mezinárodní politiky na druhou stranu zeměkoule, ke dvěma identickým a zárověň velice odlišným bratrům. Ale to není ani zdaleka celé.

Příběh začíná představením hlavní hrdinky, černošské analfabetky Nombeko, vyrůstající v Sowetu, v JAR. Dá se říct , že se jedná až o neuvěřitelný příběh její silné osobnosti a o absurdních, téměř nemožných situacích.
Celé je to o tom, jak se dostala od sbírání exkrementů až k setkání s králem. O atomové bombě, která vlastně úředně nemá existovat a také o jednom z dvojčat - Holgerovi, který v podstatě také neexistuje.

Je téměř k neuvěření, že jsem se pustila do této knihy. Je obdivuhodné, jak autor rozpracoval příběh do mikroskopických detailů, ve kterých dokázal vypsat nespočet příběhů tak, aby spolu souviselo vše jak v přítomnosti, tak i v budoucnosti. Tento autor má dle mého názoru velmi zajímavý styl psaní a určitě se v blízké době vrhnu i na další knihu od něj.
Je až zázrak, že mě příběh o tématech, po kterých bych v životě nesáhla, dokázal nejen neunudit k smrti, ale také rozplakat v záchvatu smíchu.
Tuto knihu jsem si přečetla pouze z důvodu, že jsem po ní již dlouho koukala a zaujala mě obálka. Rozhodla jsem se jí dát šanci. Kniha mě překvapila v dobrém slova smyslu. Objevila jsem zase něco jiného, za což jsem ráda.
Jelikož se jedná pouze o mini recenzi, nebudu Vám zde vypisovat milony faktů.

Kniha se mi velmi líbila a doporučuji ji k přečtení.

Mé hodnocení: 90% :-)

Další články


Kam dál