,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Nekonečné dny

Středa v 23:19 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

Název knihy: Nekonečné dny
Autor: Claire Fuller
Překlad: Veronika Volhejnová
Vydalo: Argo (2017)

Svět za Velkým předělem se propadl do nicoty i se všemi jeho obyvateli.
Zůstali jen dva z nich - osmiletá Peggy a její podivínský otec. V rozpadlé chatce uprostřed hlubokých lesů se učí přežít z darů přírody, a hlavně se sebou navzájem. Pak se ale jednoho dne z lesa vynoří tajemný vousáč Reuben a Peggy začne poznávat, že všechno je možná docela jinak, než jak jí otec vtloukal do hlavy. Co když žádný konec světa nenastal? Co když její rodný dům v Londýně ještě stojí a matka v něm stále čeká na její návrat? Nekonečné dny znamenají podle nakladatelů strhující příběh o temných stránkách člověka, ale i o krásách přírody, naději a přátelství.

Příběh začíná v listopadu 1985. Protože má dvě dějové linie - minulost a přítomnost. Rychlým sledem událostí poznáte matku, koncertní pianistku, Ute, vypravěčku a hlavní hrdinku našeho příběhu Peggy, jejího poněkud podivného otce a jeho pár přátel - jsou to takzvaní ukrývači. Lidé, kteří se chystají na konec světa a tomu podřizují vše.
Zpočátku je docela zajímavé a místy vtipné být pozorovatelem této skupiny lidí, jak píšou jeden seznam za druhým a věří, že přijde konec světa. To vše ovšem do chvíle, kdy otec začíná být touto myšlenkou opravdu posedlý a děj se zvrtne. Opravdu totiž svou dceru Peggy vyláká do lesa hledat Die Hutte. Cestou spí v lese a učí se o sebe postarat - lovit veverky, sbírat plody, rozdělat oheň bez sirek...ale také to vše společně přežít.
Vztah mezi dcerou a otcem cestou chladne a z otce se stává šílenec. Avšak Die Hutte nakonec opravdu naleznou.
Ne, nechci Vám tu spoilerovat celý děj a prozradit Vám vše. Tady, v Die Hutte, totiž hlavní děj knihy teprve začíná nabírat na obrátkách
.
Mě osobně se kniha opravdu líbila. Naleznete zde opravdu propracované, detailní líčení přírody a psychický vývoj charakteru jednotlivých postav je skvělý. Malá osmiletá dívka se promění v téměř dospělou ženu a otec z podivína v naprostého šílence. Oba uprostřed ničeho, jediní přeživší z celého světa. Ale je tu ještě někdo třetí.
Ovšem kniha má i stinnou stránku - u konce mi připadá děj nerozmyšlený. Jako kdyby autorka chvátala a nedomyslela konec. Možná to byl účel, ovšem mně ještě stále vrtá v hlavě.
Ale protože si každý může udělat obrázek o konci, není to dle mého názoru až tak zásadní chyba a tak knihu vřele doporučuji všem, kteří si rádi počtou nějaké ty psychothrillery a nejen jim.

Knihu hodnotím 85% :-)

Četli jste tuto knihu? Jaký máte názor vy? :-)

Nečetli? Tak doufám, že vám má recenze pomohla v rozhodování a třeba si ji i vy přečtete.
(Určitě se pak tady v komentářích podělte o váš názor :-) )

Máte tip na nějakou skvělou knihu? Tak neváhejte a podělte se o ni v komentáři :-)

Příjemné čtení přeje Vaše Týnuš :-)
 

Maturita

14. května 2017 v 22:27 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Učení,
hlava prázdná,
bolí
kolik dní,
nocí
už ležím v tom boji
a nenacházím nit,
co všechno by spojila,
v jeden celek.

V tak tichém údolí,
hlučném zároveň
pustém a plném myšlenek
je pouhé nic
plněné ironií
a přitom mnoho
všeho toho
co měla bych vědět
ukryté hluboko v zapomnění
znalosti dávno jsou už pryč
času nemnoho
a maturita v hajzlu.

Odhalená

29. dubna 2017 v 13:13 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Krásný víkend všem! ♡
Dnes tu pro vás mám báseň na téma týdne. Je to již druhý článek na toto téma, ale mám dojem, že s tématem ,, Život v bublině.'' báseň souvisí. Každý z nás se totiž hledá a dokud se opravdu nenajde, žije v iluzi.


Tak prázdná
a přitom plná zcela
z mojí mysly
stala se chladná cela.

A z mých rtů
jsou neprostupné mříže
šeptajíc lži
jen nechoď ke mně blíže.

V prázdnotě pusté
já ukrývám se sama
až trochu obskurně
prožívám tohle drama.

S kapkou schizofrení
spatřím všechny své tváře
spojí se v jednu
a ta mi ruce sváže.

Teď
celá nahá
boj o sebe tu svádím
znásilněná
svou odvrácenou tváří.

Před zrcadlem
klesáme hloubš i níže
má duše rozhodla se
zbavit té zemské tíže.

Proč být někým jiným
jen ticho křičí pravdu
pro moji duši
jak spáchat sebevraždu.

Tak v tichu
sama
v temnotě světlo dýchám
barvy mé duše
občas tak temně smíchám.

S věčností monotóní
v odrazu zrcadel
duše má zůstala nahá
V závojích ticha
v naprostém osamění
poznala sebe sama.
 


Nadhled

26. dubna 2017 v 21:54 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Krásný večer všem čtenářům mého blogu!
Dnes přidávám novou báseň a článek na téma týdne ,, Život v bublině".


Každý z nás má občas starosti a problémy. Vůbec nezáleží na věku či pohlaví. Občas kolem sebe vytváříme stěny, které pak těžko bouráme. Jakmile se objeví drobná prasklinka a my tu zeď, stěnu ,,bubliny", narušíme, objeví se nové problémy. Kolotoč, který nezastavuje, jen čas od času zpomalí a my lehce nabíráme dech.
Nelze se divit, že se pak jen musíme přetvařovat. Učíme se lhát, zatajovat. Až i my věříme té lži. Nakonec o nás nikdo nic neví. Nezná nás. Zná jen tu část, kterou dovolíme druhým znát. Ale proč? Vše co v sobě takto dusíme jen upevňuje tu neviditelnou bublinu. Nakonec jsme osamělí mezi lidmi.
Neznáme sebe, podceňujeme se, nevěříme sobě ani druhým. Nikdo tu pro nás není. Dáváme totiž jasně najevo, že nemáme zájem. Nechceme lítost. Nechceme společnost. Nechceme o problémech mluvit. Natož hledat řešení. My vlastně nemáme problém. My jsme jen opuštění. To ostatní nás opustili! No ne?
Ale no tak. Vážně? Oviňovat ze svých problémů druhé je častá chyba nás všech.
Není to řešení.
Hledat řešení a přemýšlet nad ním, je správná cesta. Ale vždy musíme hledat vinu především v sobě. A změnit se. Poučit se ze svých chyb. To je nejtěžší.
Až nedávno jsem sama sobě připustila, že můj negativismus mě dost ničí. Že už to tak nechci. A dala si výzvu, být pozitivní. Nevzdávat se. Neztrácet víru v sebe a věřit i druhým. Především však sobě. Možná, že až zcela skončí škola, zůstanu zcela sama. Už ta představa je hrozná. Ale počítám s tím. I na ZŠ to tak u mě bylo. Nejlepší kamarádka se po pár měsících ani neozvala. Kdybych nemusela přestoupit, možná bych ji zcela ztratila. Tak to je. Někteří lidé jsou s vámi jen na čas a pak odejdou. Zvykejte si. Bolí to. Ale život je takovej. Po čase to přejde.
To, co dnes považujeme za hrozné a příšerné nás může posunout dál. I já jsem si před pár lety, když jsem přestupovala, myslela, že můj život končí. Na základce téměř bez přátel, na střední konečně nové tváře, zábava. Přestup mi vzal kariéru knihovnice. Dobré známky. Zájem o učení. Nově získané přátele. Svobodu, kterou nabízel intr. Když nad tím vším přemýšlím dnes, jsem za přestup i ráda. Poznala jsem totiž nové lidi. Zjistila jsem, jaké je to opravdu nenávidět školu. A zjistila, jaká opravdu jsem. Bez téhle změny, bych se tak moc nezměnila. Možná bych ještě pořád psala zamilované básničky. Možná bych tu nebyla, protože bych skončila jako anorektička, kterou na intru nikdo v jídle nehlídal. Možná. Ale stejně bych nakonec skončila sama. Před zrcadlem, které odhalí všechnu tu falešnou přetvářku. Jedno mám se starým já stále společné, sebenenávist. Té bylo za ty roky dost. Lituji těch let. Zbytečně promrhané chvíle. Mohla jsem udělat hodně věcí jinak. Možná. Měla jsem se poučit hned. Už proto tak moc chci změnu. Bylo toho dost. Pomyslná bublina mě málem udusila. Mohlo to skončit všechno navždy. Všechno špatně.
Teď vím, že nic není tak těžké, jak to vidíme. Ale nejtěžší je najít odvahu a přiznat si, že to my to musíme všechno zvládnout. Za svůj život, ručíme my osobně. Nikdo jiný to tu za nás neodžije a neudělá. My můžeme změnit sebe a tím i náš život. Může být smutný a přesně naopak. Všechno ostatní je až druhotné. Otázkou tedy zůstává, proč si to všichni uvědomíme až po tak dlouhé době? Proč tak dlouho žijeme v bublině, která nás může zabít? Pomalu nás sžírá.
Musíme se naučit vážit si života. Každé chvíle s našimi milovanými, přáteli, sami se sebou. Měli bychom si vážit sebe a nežít v té bublině. Jednoduše ji propíchnout jehlou a volně dýchat...

Nechci žít s úsměvem
co přetvářka ven tlačí
vždyť bylo dost už slz
je čas zas znovu začít.

Nechci jen předstírat
že život můj mi stačí
přiznat, že nestíhám,
že tudy je to kratší.

Snad zkratka do pekel,
mám se aspoň kde zašít,
jestliže nevyjde
ta z cest, co chci dnes začít.

Nehledat důvody,
proč žít
a prostě žít,
starosti budou vždy,
tak nech je volně jít.

Je na čase, zas za sebe
svou roli správně hrát
není tu důvod
proč měl by sis ji brát.

Že něco nevyšlo?
No co, zas bude líp.
Ber to vše s nadhledem
žij tak, jak TY chceš žít!

Recenze: Zmizelá ( Gone girl)

23. dubna 2017 v 15:08 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

Nic není takové, jaké se to na první pohled jeví a nikoho neznáme tak dobře, jak si myslíme.

Recenze: Zmizelá (Gone girl)
Nakladatelství: Knižní klub
Autor: Gillian Flynn

Anotace:
Zdálo se to jako ideální manželství. Zdání ale může vražedně klamat…
Amy Dunnová zmizela v den pátého výročí svatby. Nick, její muž, byl po sérii nalezených důkazů obviněn z vraždy své ženy. Nick prohlašuje, že nic nespáchal, Amyini přátelé a zápisky v jejím deníku tvrdí opak. Kdo má pravdu? Jak ji poznat? A pokud je Nick nevinný, kam se poděla Amy? Psychothriller, který se stal kultem i fenoménem… (https://www.kosmas.cz/knihy/184738/zmizela/)

Další kniha od mé oblíbené spisovatelky Gillian Flynn opět nezklamala.

Všechno se zpočátku zdálo být v pořádku a normální. Obyčejný život, ideální pár. Ale jak to tak bývá, vše jen na první pohled.
Hlavní hrdinové totiž po čase prožívají kvůli stereotypu a znatelným rozdílům manželskou krizi. Postupem času tak nahlédnete do soužití dvou psychopatů. Nikdy nevíte, komu můžete věřit.

Je Nick opravdu nevinný?
Kde je Amy?
Kde je pravda?
Opravdu milovali jeden druhého, nebo se zamilovali oba dva jen do iluzí, které si sami sobě navzájem vytvořili?


Jedna otázka střídá druhou.

Kniha vás provede dvěmi dějovými liniemi. Současným Nickovým životem a pak deníkovými zápisky Amy z minulosti. Každý si musí o obou hlavních hrdinech udělat vlastní představu. Kdo je ten ,,špatný"?
Mé sympatie měla jednu chvíli Amy, druhou Nick. Střídalo se to tak dlouho, až jsem je nenáviděla oba.
V obou se skrývalo zlo. Lži a přetvářka protkávala celý jejich vztah. Na jednu stranu okouzlující, zábavní, zamilovaní...když chtějí.Takoví jsou psychopati. Na stranu druhou je celý jejich život jen prázdná, černá propast plná temnoty a neávisti. Jako pavučina, na první pohled krásná a jednoduchá, zároveň však plná prachu a spousty složitostí, které skrývá špína.

,,Zlo potřebuje k životu zlo a bez zla bys nemohl být dobrý."

Až budete u konce knihy, nic nebude jako na začátku.
Nevěříte, že může existovat něco ideálního bez špíny ukryté hluboko pod povrchem.
Všechno je to jen pouhá lež stavěná iluzemi.

Postavy této knihy jsou dokonale psychologicky propracované do detailů. Celá kniha je opravdu jako náhled do zdánlivě ideálního manželství. Nic však není takové, jak se mnohdy zdá.

,,Lidé chtějí věřit , že znají druhého nejlíp na světě, i přesto, že věří jen lži."

Tato kniha může změnit Váš pohled na mnoho věcí i lidí.
Tento příběh má skvělý děj, dokonale propracované postavy, nečekaný konec.
Proto doufám, že recenzí jsem Vás inspirovala k přečtení této knihy. Já sama jsem nadšená tak moc, že ji teď mám rozečtenou i v anglickém vydání.

Moje hodnocení: 94%

Další články


Kam dál