,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Leden 2015

Smrtící úzkost

15. ledna 2015 v 17:47 | Krisstee |  Moje slohovky
Ahojky, přidávám sem jednu slohovku, kterou jsme měli za úkol napsat do školy. :-)

,,Když světla zablikala, věděl Štěpán, že už je pozdě."
Byla zima, období kdy je vše tak cizí a krásné zároveň. Seděla jsem na lavičce v parku a kolem mě poletovaly křehké sněhové vločky. Bylo mi do pláče.
Nic jsem nedokázala. Ani kvůli Štěpánovi. Tak moc ho miluji, tak moc až to bolí. Dal mi čas. Měla jsem přestat. Teď je pozdě. Už nejsme my. ,, Nemůžu se dívat na to, jak se ničíš....Miluju tě, ale prostě nemůžu." Řekl mi odpoledne a rozešel se se mnou.
Přesně na téhle opuštěné lavičce jsme se poprvé políbili. Vyryli jsme do ní datum s našimi iniciály a orámovali srdcem. Když jsem se na to podívala, bylo mi ještě hůř. Kolem mě bylo spoustu zasněžených stromů . Začalo se stmívat. Bylo to naše oblíbené místo. Nikdo sem nechodil a byly jsme zde naprosto samy.
Nechtělo se mi domů. Čekal tam na mě jen prázdný dům a opilý otec. Bývalo to jiné. Dřív byl veselý a měla ho ráda. V zimě když byla malá chodily i s maminkou bobovat. Užívala si to. Milovala svou rodinu. Všechno se změnilo když její mamka dostala rakovinu a půl roku nato zemřela. Tehdy se poprvé řízla.
Proč se vše muselo tak moc změnit, ptala jsem se sama sebe. Ale žádnou odpověď nedostala. Nemohla jsem. Nikdo ji neznal.
Její dětství se rozplynulo jako mávnutím kouzelného proutku. Zbylo jen pár vybledlých vzpomínek. Zůstal jen smutek, bolest a samota.
Dnes se cítila stejně tak, jako když ztratila mamku. Začala opět plakat, když si vzpomněla na ta slova, co jí řekl. Bylo jí mizerně, cítila jen bolest a beznaděj a ona chtěla, aby po jejím zápěstí opět tekla horká, červená a uklidňující krev…
Roztřesenýma a zmrzlýma rukama jsem hledala po kapsách svou jedinou záchranu. Žiletku. Milovala jsem ji a zároveň nenáviděla. Ona byla ta jediná věc, která jí dokázala pomoct. Chvilku si s ní pohrávala v ruce. Nakonec jsem se rozhodla a přejela ostrou hranou žiletky přes zápěstí, ale nestačilo mi to jen jednou. Z ran se okamžitě začala řinout krev. Horká a ohlušující. Bolest ji s každou kapkou opouštěla.
Kapky krve dopadaly na zem do bílého sněhu a zbarvovali ho do ruda. Stejně jako bolest ji začal opouštět i život. Pomalu si lehla na lavičku. Věděla, že tentokrát řízla moc hluboko. Krve bylo čím dál víc. Hučelo jí v hlavě. Byl to její konec. Umře. Najednou uslyšela kroky. Otočila hlavu a uviděla Štěpána. Pousmála se. ,,Cos to udělala?! Sáro? Slyšíš mě? Vydrž, zavolám pomoc…" Skláněl se nad ní a držel ji za ruku. Volal sanitku. Když přijela, nešlo už nic dělat, a tak jen odvezli její bezvládné tělo.

Když světla sanitky naposledy zablikaly, věděl Štěpán, že přišel pozdě.

Příběh lží

10. ledna 2015 v 13:00 | Krisstee |  Básničky
Je to jedna starší a vím že se moc nerýmuje, ale snad se bude líbit :)


Povím Vám konec příběhu,
který byl plný lží,
jak láska k tomu špatnému
mi sebrala chuť žít.

Je právě půlnoc,
zvony zní,
snad už všichni spí,
sedím tiše na náměstí
a přestávám snít.

Slzy mi stékají po tvářích
a prší jemný déšť,
to je ten konec příběhu,
co vůbec není fér.

Já věřila
a ty jsi zradil,
co teď s námi bude dál?
Ty vše bereš nezávazně,
já si chtěla život brát.

Já věřila
a ty jsi slíbil,
co z toho teď mám?
Jen bolest srdce,
jizev pár,
už nevěřím tvým hrám.

Bezbranná

5. ledna 2015 v 11:21 | Krisstee |  Básničky
Smutno je mi v životě,
nevidím v něm význam,
samé slzy,
bolest,
hněv,
ztácím chuť tu být dál.

Denně řežu do svých rukou,
utápím se v myšlenkách,
vzpomínám si na ty chvíle,
když mi bylo fajn.

Dnes už není,
neptejte se,
nepovím Vám víc,
je mi hrozně,
je mi smutno,
nebaví mě žít.

Nemá cenu tenhle život,
nechci žít v zlých představách,
utápím se denně v mysli,
cítím se moc bezbranná.

Bolest duše,
bolest,
ruce,
smrt přichází blíž,
neměl cenu tenhle život,
snad už bude líp.

Krev co teče po mé ruce,
žiletka
a tlukot srdce,
láska hory nepřenáší,
zbyla slza věčných přání.