,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Červen 2015

Nevěřím

30. června 2015 v 10:26 | Kristýna Mendlová |  Básničky

Když něžně mi šeptáš ta slova lásky
a přitom mi cucháš mé jemné vlásky,
tak přemýšlím,
věř, že bez nadsázky,
kolik je v těch slovech z lásky zášti.

Když přihlížím světu,
jak moc se mění,
to co bylo dnes už zitra není,
jak pochopit tvé změny nálad mám,
když za všechno pro Tebe můžu jen já?

Miluješ mě
a pak spíš s jinou,
políbíš mě,
mé zloby zhynou,
odpustím ti?
Ne,
půjdu cestou jinou,
nečekám přiznání,
že jen tvou chybou.

Porozumění

30. června 2015 v 10:25 | Kristýna Mendlová |  Básničky

Porozumění je umění,
které nám každý nedá,
je to v zlé nouzi souznění,
které já marně hledám.

Já našla ho
a právě v Tobě,
oporou mou
jsi i ve zlé době
za to ti patří dík,
že jsi přítelem mým.

I ve zlých časech,
jsi za mnou stála,
a osud lepší,
jsi mi přála.
za to kdo jsi
tě mám moc ráda
neznám lepšího kamaráda.

Tuhle jsem poslala do soutěže Poetizer, ale byla to bohužel další typická lajkovací soutěž -_-

Opilecká

17. června 2015 v 14:01 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Trochu optimismu po smutné, ale bohužel reálné básni...

vytvořila jsem ji na slova: vřes, tráva, mech, košík, les

Byl to večer jako jiný,
pro mě však byl nevšední,
šel jsem v noci na jahody,
v košíku měl lahvový.

Nějaké pivko,
čerstvý vzduch,
udělalo své,
v temné noci,
v lese sám,
bylo to dost zlé.

Opilec sám po jahodách,
vidí všechno temně,
potácí se,
stále padá,
až na prdel si sedne.

Byla to noc jako jiná,
pro mě byla nevšední,
šel jsem s pivem na jahody,
sednul jsem si do trní.

Kolem stromy,
mech a tráva,
také nějaký vřes,
por někoho krása lesa,
pro opilce děs. Smějící se

Báseň o sebepoškozování

17. června 2015 v 13:51 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Tohle téma mě zajímalo, a tak jsem se pokusila vcítit do lidí co mají tento problém, snad se mi to povedlo...


Temná je propast,
v myšlenkách mých,
jak černá propast
se zvětšuje víc.

S každou tvou zradou,
co uvnitř mě bolí,
všechen stesk,
bolest,
strach,
ukrývám uvnitř.

Pod maskou přetvářky,
na dně vých sil,
jen žiletka v úzkosti
je přítelem mým.

Nechci se zabít
- i když, proč žít?
Snažím si ulevit,
chci dýchat a žít.

Toužím jen přemoci,
ten pocit bezmoci,
s žiletkou v ruce
už není mi pomoci.

Do kůže zajíždím,
stačí pár řezů,
v každém tom říznutí
je trochu jedu.

Ten pocit úlevy,
neumím popsat,
pak výčitky svědomí:
,,Jsi blázen?! Už přestaň!"

Na malou chviličku,
cítím se líp,
zítra však s žiletkou,
chtít v koutě se skrýt.

Dnes je to naposled,
říkám si denně,
avšak vždy se smutkem
vrátím se věrně.

Je to zlý, bludný kruh,
kolotoč krve,
se strachem,
s bezmocí
válčit mi nejde.

Jak říct si o pomoc,
jak vykřičet přání?
Své temné tajemství
přísně si chráním.

Jak říct,
že chci pomoc,
i když ji odmítám?
Jak jen s tím přestat
a problém svůj neskrývat?

Zlo

17. června 2015 v 13:34 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Zlo hledá svou oběť,
smrt plíží se tmou,
kočka toulá se městem
a bloudí temnotou.

Oči jí zeleně planou,
do noci jak svit,
jen jen kočka neví,
že přestane žít.

Zlo vyhlíží obět,
smrt brousí svou hůl,
kočka toulá se městem
a černočernou tmou.

Čas rychle se krátí
a svíčka zhasíná,
tělo té kočky
pod stromem spočívá.

Zlo vysává duše,
až nenajde jedinou,
duši tak čistou
a nevinnou.


Jedna z mnoha starších :)