,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Říjen 2015

Sebedestruktivní stavy

27. října 2015 v 19:00 | Kristýna Mendlová |  Básničky
V kaluži krve
leží má ruka
žiletkou řežu
když prožívám muka.

Na chvíli přehlušit
psychickou tíseň,
poslouchám dokola
tu samou píseň.

Ležet na kolejích,
když už nemá nic cenu,
nebo si napustit krvavou vanu?
Vzít si dost prášků,
či odstřelit hlavu?
Už se zas ztrácím
v tom neměnném stavu.

Čas říct sbohem

27. října 2015 v 17:00 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Je čas říct sbohem náladám,
co utlumují smích,
je čas říct sbohem démonům,
jenž život mi chtěj vzít.

Je čas říct sbohem tichým smutkům,
častým chmurům napospas.
Je čas říct sbohem těmto skutkům,
jenž bijí v hlavě napoplach.

Dnešní den

27. října 2015 v 16:57 | Kristýna Mendlová
Krásný den všem čtenářům mého blogu :)
Předem se Vám chci omluvit, protože jsem nepřidala slibované pokračování povídky - učení je učení :/

Dnešní den byl hrozný :/
písemka z práva, na kterou jsem se sice učila, ale nevím jestli to dopadne tak jak bych chtěla a navíc - moje premiérově první pětka z češtiny a ještě k tomu ze slohu...ups :O
čekala jsem to, neboť jsem začala psát až v tu dobu, kdy všichni ostatní už přepisovali... prostě jsem nedokázala napsat nic normálního na to téma :/ Napadalo mě mnoho myšlenek na ono téma až jsem jen škrtala a nadávala si :D
Nenávidím, když musím psát slohovku ve škole :/ Doma by to jistě dopadlo lépe...
Nedokážu se na to ve škole soustředit :/

Téma znělo: ,, Jaká bych nechtěla být" (úvaha)
Téma se mi celkem líbí a proto jsem se rozhodla napsat o prázdninách na toto téma i slohovku nebo básničku a poté ji sem přidat :)
Doufám, že se Vám bude líbit :)
Vaše Týna :)

V mlze

27. října 2015 v 16:26 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Lesem bloudí temný anděl
stromy halí mlha,
hledá tu,
jenž v koutě noci
mrtvolně se chvěla.

Její duše,
prázdno chlad,
smutek vrhá stín.

Nahé tělo,
šrámy,
mráz,
zkrvavený sníh.

Našel ji,
krev,
zkřehlé tělo,
plné drsných ran,
nechtěla zde dále žíti
ani další z rán.

Lesem bloudí temný anděl,
stromy halíc mlha,
osamocen v koutě lesa,
kde mrtvola se skvěla.

Tak ztratil tu,
jenž dlouho hledal,
smysl svého bytí.
Tak ztratil to,
jenž k smrti vede
ztratil důvod k žití.

Lesem bloudil temný anděl,
stromy halila mlha,
ztratil lásku
a v jeho srdci
jen smutná píseň zněla.

Cítil se tak osamocen,
bez důvodu k žití,
pod stromem,
dvě mrtvá těla,
se zkrvavenou lící.

Lesem,
každý tak osamocen
kráčí a kolem mlha,
ve sněhu,
kde krev se třpytí
leží dvě mrtvá těla.

10 důvodů proč píšu

26. října 2015 v 9:01 | Kristýna Mendlová
Krásné dopoledne všem :)
Protože mám chvilku času mezitím co máme IT, rozhodla jsem se věnovat chvilku svému blogu a napsat článek na téma týdne. Původně jsem plánovala napsat básničku, ale nestihla jsem a tak bude až někdy příště :)
Ale teď už k tématu.
Proč vlastně píšu?
Proč vypisuju svoje pocity na papír?
1) Když píšu, nechávám vše za sebou a cítím se trochu líp.
2) Je to pro mě něco jako vzpomínka, vždy si něco přečtu a vzpomenu si jak jsem se zrovna cítila.
3) Protože mě to baví.
4) Protože tím můžu někomu dát naději, když to chce vzdát - ano já nepíšu zrovna pozitivně, ale zítra přidám i jednu pozitivnější :D
5) Protože se postupně mohu zlepšit a jednou se mi může podařit to vše vydat.
6) Protože miluju psaní :3
...
už mě nic nenapadá, ale myslím, že tohle stačí :)

Poslední

24. října 2015 v 0:00 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Už ztratila jsem všechnu víru,
píšu dopis se vším v smíru,
smířená,
nebude líp,
už nebaví mě dále žít.

Tlukot srdce tiše mizí,
myšlenky mé jsou už cizí,
odcházím navěky spát,
nechci dál už tu hru hrát.

Odešla
teď cítí vinu,
že ztratila svoji víru,
její tělo,
prázdno,
chlad,
odešla navěky spát.

Nejde zítřek vrátit zpátky,
život je až příliš krátký,
před tím než odešla spát,
přála si jen vrátit čas.

Na konci ničeho

23. října 2015 v 14:29 | Kristýna Mendlová |  Povídky
Pomalu šla ulicí. Všude kolem ní už svítily pouliční lampy, byl večer.
Bylo jí smutno, cítila se na pokraji zhroucení, tolik mu věřila a on ji zklamal. Po tvářích jí stékaly slzy a do černých havraních vlasů jí padaly bílé sněhové vločky. Připadalo jí to jako ve špatném filmu, její život nebyl dokonalý a když poznala jeho, myslela, že už bude jen líp.
Čím déle ho znala, tím více ho milovala a čím více ho milovala, tím víc ho ztrácela. Nedokázala si představit život bez něj. Byl pro ni jako vzduch, který musí dýchat aby mohla žít, bez něj žít nemá žádný smysl, nebo snad ano?
Zůstala naprosto sama. Nikomu na ní nikdy nezáleželo, její rodiče se jí zbavili jako by byla kus hadru. Nepoznala mateřskou lásku a byla odsouzena vyrůstat v děcáku. Nenáviděla to tam a byla ráda, že už je plnoletá, takže ji přemístili do malého, ale útulného bytu, aby se naučila starat o domácnost. Jenže ta samota, která jí zbyla po rozchodu ji zabijela. Co udělala tak moc špatně, že ji každý nenávidí?! Copak si nezaslouží alespoň trochu lásky?
Ne, podle všeho toho, co se kolem ní dělo zřejmě ne.

Je jen pouhý odpad společnosti a neměla se nikdy narodit.
Byla rozhodnutá to všechno ukončit.
Konečně zničit to, co nikdy nemělo existovat.

Blížila se ke kolejím, kousek za město a aby si dodala odvahu, zašla ještě do nedaleké večerky koupit láhev vodky. Jen co vyšla ven, otevřela ji a vypila naráz čtvrt lahve. Ulice byla skoro prázdná, až na jednoho kluka s kapucí na hlavě.
Potkala ho už ve večerce a teď jí připadalo jako by ji pronásledoval.
,,To mě hodláš pronásledovat, či co?!" zeptala se ho.
,,Promiň, já jen...vypadáš smutně a opuštěně, tak jsem myslel, že bys uvítala společnost".
Působil na ni sympatickým dojmem, a o to víc ji mrzelo, že na něj musí být tak zlá.
,,Nevíš o mě nic, tak se laskavě nestarej, teď mě prosím laskavě přestaň pronásledovat a starej se o sebe, jasný?" A mírně opilá se vydala k lesu u kolejí.
Sedla si na jedinou opuštěnou lavičku a pak vyndala ji - tu jedinou poslední naději - žiletku. Její ostří se zalesklo ve svitu měsíce. Pocítila strach, ale musela to ukončit. Nechtěla už nikomu překážet.
Mohla by si lehnout na koleje, ale věděla, že vlaky tady už dávno nejezdí, a tak zvolila tuhle variantu.
Řízla se do svého bílého zápěstí a najednou získala větší odvahu, postupně řezala hlouběji a hlouběji, byla do toho zabranná tak moc, že nevnímala bolest a ani si nevšimla černě oděnného kluka s kapucí na hlavě, který tam právě přišel.
Podívala se na svou ruku - krev stékající do čerstvě napadané sněhové pokrývky ji fascinovala. Ta krásná kombinace bílé a červené. Krve bylo víc a víc.
,, To nedovolím!" ozvalo se za ní a hned k ní přiběhl ten kluk co ji pronásledoval. Byla zesláblá ztrátou krve a působením alkoholu, že se ani nemohla bránit a po chvíli usnula.


Pokračování přidám v úterý :) Doufám že se první část líbila a budete číst i tu další :)

Deziluze z života

23. října 2015 v 14:04 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Zmatené vzpomínky
mihly se hlavou,
ztracené iluze
odkládám stranou.

Z iluzí
s nechutí,
už nechci nic mít,
ubohé sny
jež můžu jen snít.

Končím s tou iluzí krásného světa,
je čas už přestat snít
a všeho nechat.

Život smysl nemá,
to dnes už vím
a tak se loučím
odcházím.

Odcházím ze světa,
odcházím spát,
nemělo cenu si na život hrát...

Někdy se zdá..

23. října 2015 v 13:51 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Někdy se v očích svých vidíme horší
a kůže jak papír je tenká.
Někdy je nejhorší lepší
a krev tvá ti tak sladce chutná.

Někdy se zdá,
že odejít
je nejkratší cesta ven,
hledáme zkratku jak obejít
hranice, co tvoří náš sen.

Recenze: Zlodějka knih

23. října 2015 v 13:38 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze
Příběh o válce a knihách.
Příběh, který vypráví sama smrt.
Příběh o beznaději, přátelství a slovech, která Vás mohou zachránit...


V posledních dnech jsem četla Zlodějku knih od australského autora Marcuse Zusaka. Tento autor mimo jiné napsal i další knihy jako např. The Messenger (Posel, 2002) a Bridge of Clay (Clayův most).
Zlodějka knih se stala mezinárodním bestselerem.

Je to kniha, která Vás pohltí od prvního řádku a nebudete ji chtít odložit.

Kniha je o dívce, která viděla umírat spoustu lidí.
O divce, která našla svou útěchu ve slovech.
O dívce jménem Liesel.

Děj se odehrává v nacistickém Německu před a během 2.sv.v., v době kdy nikdo nemá jisté, jak dlouho bude žít.
Poté co Liesel vídí umírat svého bratra na cestě k nové rodině, ukradne svou první knihu...
Neumí číst a proto ji její nový táta učí číst a ona svou jedinou naději nachází ve slovech...


Vlastní hodnocení:

Tato kniha mě nadchla už když jsem ji poprvé spatřila a vtáhla mě do děje již od prvního řádku. Podle mě je velmi čtivá a nemám nic, co bych jí mohla vytknout.