,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Na konci ničeho

23. října 2015 v 14:29 | Kristýna Mendlová |  Povídky
Pomalu šla ulicí. Všude kolem ní už svítily pouliční lampy, byl večer.
Bylo jí smutno, cítila se na pokraji zhroucení, tolik mu věřila a on ji zklamal. Po tvářích jí stékaly slzy a do černých havraních vlasů jí padaly bílé sněhové vločky. Připadalo jí to jako ve špatném filmu, její život nebyl dokonalý a když poznala jeho, myslela, že už bude jen líp.
Čím déle ho znala, tím více ho milovala a čím více ho milovala, tím víc ho ztrácela. Nedokázala si představit život bez něj. Byl pro ni jako vzduch, který musí dýchat aby mohla žít, bez něj žít nemá žádný smysl, nebo snad ano?
Zůstala naprosto sama. Nikomu na ní nikdy nezáleželo, její rodiče se jí zbavili jako by byla kus hadru. Nepoznala mateřskou lásku a byla odsouzena vyrůstat v děcáku. Nenáviděla to tam a byla ráda, že už je plnoletá, takže ji přemístili do malého, ale útulného bytu, aby se naučila starat o domácnost. Jenže ta samota, která jí zbyla po rozchodu ji zabijela. Co udělala tak moc špatně, že ji každý nenávidí?! Copak si nezaslouží alespoň trochu lásky?
Ne, podle všeho toho, co se kolem ní dělo zřejmě ne.

Je jen pouhý odpad společnosti a neměla se nikdy narodit.
Byla rozhodnutá to všechno ukončit.
Konečně zničit to, co nikdy nemělo existovat.

Blížila se ke kolejím, kousek za město a aby si dodala odvahu, zašla ještě do nedaleké večerky koupit láhev vodky. Jen co vyšla ven, otevřela ji a vypila naráz čtvrt lahve. Ulice byla skoro prázdná, až na jednoho kluka s kapucí na hlavě.
Potkala ho už ve večerce a teď jí připadalo jako by ji pronásledoval.
,,To mě hodláš pronásledovat, či co?!" zeptala se ho.
,,Promiň, já jen...vypadáš smutně a opuštěně, tak jsem myslel, že bys uvítala společnost".
Působil na ni sympatickým dojmem, a o to víc ji mrzelo, že na něj musí být tak zlá.
,,Nevíš o mě nic, tak se laskavě nestarej, teď mě prosím laskavě přestaň pronásledovat a starej se o sebe, jasný?" A mírně opilá se vydala k lesu u kolejí.
Sedla si na jedinou opuštěnou lavičku a pak vyndala ji - tu jedinou poslední naději - žiletku. Její ostří se zalesklo ve svitu měsíce. Pocítila strach, ale musela to ukončit. Nechtěla už nikomu překážet.
Mohla by si lehnout na koleje, ale věděla, že vlaky tady už dávno nejezdí, a tak zvolila tuhle variantu.
Řízla se do svého bílého zápěstí a najednou získala větší odvahu, postupně řezala hlouběji a hlouběji, byla do toho zabranná tak moc, že nevnímala bolest a ani si nevšimla černě oděnného kluka s kapucí na hlavě, který tam právě přišel.
Podívala se na svou ruku - krev stékající do čerstvě napadané sněhové pokrývky ji fascinovala. Ta krásná kombinace bílé a červené. Krve bylo víc a víc.
,, To nedovolím!" ozvalo se za ní a hned k ní přiběhl ten kluk co ji pronásledoval. Byla zesláblá ztrátou krve a působením alkoholu, že se ani nemohla bránit a po chvíli usnula.


Pokračování přidám v úterý :) Doufám že se první část líbila a budete číst i tu další :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama