,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Červen 2016

Malý princ

18. června 2016 v 21:24 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Příběhy Malého prince
já přála si stokrát žít,
z planety sem tam se toulat
a dítětem navěky být.

Očima Malého prince,
chtěla bych vnímat svět,
otočit svou stranu mince
a pro sebe mít jeden květ.

S postavou Malého prince,
v té dětské knížce,
já mohla se sžít.
Chtěla bych být jak on - dítě
a dětinské sny si navěky snít.


Zmatek v myšlenkách

15. června 2016 v 12:31 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Opět cítím ten pocit,
že nemá nic smysl.
Netuším vlastně,
proč tohle píšu.

Můj život je zbytečný,
jak špatné bludiště-
na kraji ztracená
a kolem jen strniště.

Jak v pasti vězněná,
ztrácím už sílu,
jak hledat cestu ven,
když nemám víru?

Bez víry ztracená,
uvnitř zlomená,
smrti chci naproti jít.

Jak v pasti vězněná,
v duši své zmatená,
život jsem chtěla si vzít.

Maybe once

10. června 2016 v 13:22 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Zdravím všechny mé čtenáře, poprvé Vám přidávám svou druhou anglickou báseň. Vůbec netuším, zda je správně gramaticky, ale to časem snad vyladím. :)

,,Dark and gloomier is my minds,
my heart staying strong and I?
I am weak but seems as strong
and my feelings makes me wrong.

And my feelings makes me upset,
I am wrong and little crushed.
I am OK, really fine.
Look, my smile,
dont worry" said.
,,I am I, please let me be,
maybe once I'll be free"


Překlad:

,,Temná a temnější je mysl má
srdce je silné a co já?!
Já jsem slabá avšak vypadám silná.

A moje pocity, činí mě naštvanou,
jsem špatná a zdrcená.
Jsem OK, opravdu v pohodě,
podívej se na můj úsměv, neboj se," řekla.
,,Já jsem já, prosím nech mě být.
Možná jednou budu volná."

Zpátky do reality

10. června 2016 v 13:00 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Vracím se z pohádky zpátky do reality,
byl jsi jen etapou hledání identity.

Hledání něčeho, co už tu není,
myšlenky černé, den ze dne se mění.

Odstíny černě v myšlenkách ukryté
žijící ve mě vzpomínky zaryté.

Pod vší tou přetvářkou smíchu a úsměvů,
skrývá se smutek ukrytý v éteru.

A ty to nevidíš, nic z toho nevnímáš
je to moc dobře ukryté v hlubinách.




,,Vzpomínky na štěstí v době neštěstí,
nikdo štěstí nevidí, nikdo ho neslyší, jak kráčí kolem klidně a tiše."

Myšlenky sebevraha

6. června 2016 v 7:44 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Zdravím všechny čtenáře,
přidávám sem novou, trochu děsivou a mírně depresivně působící báseň.
Vím, že se nerýmuje úplně ve všech částech, ale kdo tvrdí, že se musí báseň vždy rýmovat? :D
Vaše xxxTýnušxxx :*

Je zvláštní si připustit tahleta slova,
Slova co bodají do srdce hluboko,
tak moc tě bolí, že ztrácíš se z obav
a chtěl bys čas vrátit před tohle daleko.

Teď sedíš v pokoji, žádná tvá slza
přemýšlíš jak napsat tak smutné fráze,
chtěl bys svět změnit,
zas a pak znova,
avšak v duši tušíš,
že stejně nic nezměníš.

Vzpomínky bolí,
a na rukou jizvy,
ti tiše říkají, co vše ti zbylo,
na zdi ti hodiny pomalují tikají
a ty víš že budou ti tikat i z obav.

Stojíš před zrcadlem
a jenom tvá zloba,
se kouká na divadlo plné tvé slabosti.
Napovrch kamenná tvář uvnitř svádí,
boj jak se zabít
a zda si vzít provaz.

Uvnitř té propasti
bezedné prázdnoty
krčí se bolest a temný je den,
ačkoliv přemýšlíš stále a znova,
musíš to zatajit
ač chce to ven.

Nikdo nic neznajíc,
jen ty tiše čekajíc,
než skončí tvůj další mizernej den.
Posloucháš ostatní v hloučku šeptajíc,
a každý má nejeden zbytečný sen.

Den ti už končí,
ty vracíš se zpátky,
do noci samoty,
smutného tance,
už tiše hodiny na zdi ti tikají
nadešla určená hodina konce.

Není čas pro mysl,
všechno je nesmysl
a svět není místo,
které bys zvládl.
Všechno je načisto.
už ne nanečisto.
S balíčkem prášků
bys měl to snad zvládnout.

Leháš si do vany
a stránky popsané,
pokládáš na skříňku,
čteš si ta slova.
Voda je vyhřátá,
vůle tvá nejistá
a ty pořád váháš
zda takto či onak.

S nádechem vína,
saháš po žiletce,
znáš ji tak dlouho,
až jednoho mrazí.
Tiše s ní přejíždíš po žilách znova,
krev se už leskne na kovovém ostří.

Nevnímáš bolest,
tu dávno jsi udusil,
vnímáš jen krásu tekoucí krve,
je ti už jedno,
že je to poslední,
poslední řez,
co právě jsi provedl.

Krev tiše teče,
ty nevnímáš teplo,
už je ti zima a chce se ti spát.
Nevíš zda působí na tebe droga,
či mdloba z toho, že krev teče dál.

Nakonec usínáš s úsměvem na tváři,
je ti už jedno, jak to vše dopadne.
Jsi jenom sebevrah s vinou svou se lháři,
kdo tě tu najde a koho zlost popadne?

Tvé tělo leží, ve vaně krvavé,
dvěře se otvíraj, stojí v nich osoba.
Osoba s děsem se na tebe podívá,
Máma tvá pláče, že syna pochová.

A slzy tečou, stále všem dokola,
je to snad opravdu, či jenom sebeklam?
Koukej se na ně,
jak moc jsi jim ublížil
máma tvá čte si ty řádky furt dokola.

Teď jen černý náhrobek,
v rohu hřbitova,
tiše ti zpívá falešnou píseň,
zpívá ji stále a navěky dokola,
chlapec co zemřel sám klidně a tiše.


Jako tabletka hořce se rozpouštíc...

3. června 2016 v 23:08 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Jsem jako tabletka,
hořce se rozpouštíc,
nevíš co dokážu,
dřív než mě ochutnáš.

Jsem jako písnička
ve tvých uších znějící,
co pouštíš si dokola
a doufáš, že pochopíš.

Jsem jako kniha,
mám tisíce stránek,
někdy se děsíš
a někdy se usmíváš.

Jsem něžná květina
i tichý vánek
a když mě naštveš,
pak celou mě proklínáš.

Jsem jako tabletka,
hořce se rozpouštíc,
nevíš, co dokážu,
dřív než mě ochutnáš.

Mohu ti pomoct,
a mohu tě zachránit
avšak když mě zradíš
jsem zdraví škodlivá.



Za zavřenými dveřmi

1. června 2016 v 22:46 | Kristýna Mendlová |  Básničky
V hlavě prázdno
a přitom v srdci vina,
tiché zlo,
kolem jen pustá zima.

V duši temno,
já všechno jsem ti skryla,
pouhé dno
a všechno jen má chyba.

V očích slzy,
jen kapky ranní rosy,
nesmíš znát,
mé emoce a pocit.

Zavřít dveře
a neříct nic ti z toho,
co mě trápí,
to, čeho je tu mnoho.

V hlavě plno
mých myšlenek mě sžírá,
pouhý stesk
já do kůže si vryla.

Žádný cit,
já neumím už cítit,
zkus jen chvíli,
se do mé duše vcítit.

Je tam chlad,
jen tiché, smutné prázdno.
pouhý strach
a nekonečně mnoho,
všeho toho.
- Emocí, bezmocí i samoty.