,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Únor 2017

Jsem ta, co zůstala dole

18. února 2017 v 17:17 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Čas plyne rychle
utápí mě ve svých spárech
topím se ve vzpomínkách
a duše má je v cárech.

Snad chce mě zničit
já se snažila jen chytit
pár střípků vzpomínek
co v hlavě mé se třpytí.

Teď jenom minulost
mě v přítomnosti ničí
a budoucnost je prohraná
já zůstala jsem ničím.

Snad možná v temnotě
teđ hledám cestu vzhůru
snažím se jen zlikvidovat
tuhle noční můru.

Stále jsem sama
jsem ta, co zůstala dole
toužím už skončit
tu netišící se bolest.

Toužím čas vrátit zpět
a naplnit ty plány
žiješ v mých vzpomínkách
snad hvězdy nám nepřály.

Snad aspoň projednou
teď vyslyší mé přání
vezmou mě za tebou
a vyčistí mé šrámy.

Snad se tam shledáme
a splní se nám plány
doufám že neztratím
se někde v chladné dáli.

Stále jen vzpomínám
tiše se ztrácím v čase
oči své zavírám a otvírám je zase

Stále jen přemítám
snad právě čteš ty řádky
řádky k nimž připínám
i mé duševní zmatky.


Střepy, co bodají do srdce hlouběji

17. února 2017 v 19:34 | Kristýna Mendlová |  Střípky z mé mysli
Už je to týden.
Nespala jsem. Nemohu
Stále jen přemyšlím. Nad tím, co jsme s mámou společně zažili. Žila vždy naplno a ne každému se líbilo, když nahlas pouštěla hudbu.
Včera byl pohřeb. Stále jsem v tranzu a třesou se mi ruce.
Nikdy ji nebudu moct obejmout. Mám dojem, že už to nepřestane bolet nikdy. Můj život je čím dál víc v hajzlu.
Pokud nedám maturitu, vím jak na tom jsem, už nevím, co budu dělat.
Vždy jsem se těšila na to, jak mámu poznám víc. Nežila s námi od mého dětství-jen prázdniny všechny vzpomínky zachránily.
Psychicky jsem se zhroutila -vidět rakev, kde leží mamka mě dorazilo. Stále s tím nejsem vyrovnaná. Ve škole, jako bych nebyla. Nemohu přemýšlet o učení. Není mi do smíchu. Nejraději bych byla sama a koukala do zdi. Je mi zle. Z přebytku kofeinu. Ani běhání mi nepomáhá.
Bylo to všechno tak najednou. Mám chuť neexistovat. Ta úzkost je čím dál horší.


Nikdy už nic nebude v pohodě.
Všem proto tímto radím, važte si MÁMY. Ať už je jakákoli. Jednou ji můžete ztratit. Už jsem z poloviny ztratila tátu a teď i ji. Nemám nikoho.
Trochu jsem se rozepsala, ale nepočítám s tím, že to někdo čte.

V temnotě dnes sedím
se smutkem a třesem
s mámou svou se loučím
nestačím už s dechem.

Vztek se ve mně vaří
deprese mě sžírá
vzpomínky se noří
já postrádám křídla.

Ve smuteční síni
kapky smutku tečou
smutek nervy ničí
vzpomínky se svlečou.

Nevnímám už píseň
co ti mami hraje
vnímám v srdci tíseň
led co neroztaje.

Kapky smutku stékají
já propadám se víc
v temném koutě hlavy
náhle k smrti blíž.

Ve všem co teď vidím
vidím tebe mami
pořád jsi tu se mnou
žiješ uvnitř mé hlavy.

A já mami stále
postrádám tvůj smích
kdybych měla jedno přání
chtěla bych ho slyšet znít.

Avšak už je příliš pozdě
bez tebe tu nechci žít
moje texty ztrácí význam
za tebou chci mami jít.

Střepy, co bodají do srdce

11. února 2017 v 21:50 | Kristýna Mendlová |  Střípky z mé mysli
Zhluboka se nadechnout, utřít ty kapky bolesti, dýchat....uklidnit se. Srdce mi bije jako splašené a snažím se nevnímat tu zprávu, co jsem se právě dozvěděla. Nemůže to být pravda...prostě nemůže. Zlostí koukám do mobilu na tu zprávu a nevěřím. Slzy se mi opět hrnou do tváří a já toužím neexistovat. Naštvaně zmačkám papír s domácím úkolem a hodím jej do koše. K čemu mi ted budou body?
,, Máma dneska v 5:00 zemřela." Píše mi má sestra.
Musím být silná. Prostě musím. Tomu nevěřím. Náhle si vybavuji chvíle z dětství, kdy jsme spolu prožívali krásné chvilky. Vzpomínám si na všechny chvíle co jsme prožili společně. Bouchnu zlostí o zeď. Ne, nesmím selhat a brečet. Ale brečím. Hodinu koukám do zdi. Proč?

A pak zase hraju tu silnou holku. Naložte mi ještě víc, zvládnu to. Hraju si s mojí neteřinkou. Tak nevinnou a roztomilou. Nevnímám situaci, co dnes nastala.
A pak jsem zase pod tíhou zmatku. Smetí, jenž se ve mě hromad. Ne, nevyznám se ve svých pocitech. Nestarala se o mě. Dokonce mi ani neposlala přání k narozeninám. Tak proč sakra brečím. Dokonce mě to dlouhoi dobu nechávalo chladnou. Všechny lži o tom, jak mě má ráda. Naposledy jsem ji viděla před pár měsíci. Byl začátek podzimu. Vypadala jako anorektička. Tvrdila mi, že nepije. Prý kvůli slinivce nemůže jíst. Tvrdila mi, že zavolá. Nezavolala. A teđ už nikdy nezavolá.
Odpustila jsem jí. Měla chyby a já je mám také. Hnusí se mi pomluvy o ní, co jsou jen zčásti pravdivé. Nikdo z nich se neptá, proč začala pracovat, tak jak začala. Proč se nechávala roky tak ponižovat. Můj otec taky nebyl a není svatoušek. Snažila se uživit dvě děti. Táta její peníze prohrál v automatu. Snažila se. A nakonec z toho všeho u soudu dopadla jako ta špatná. Začala pít víc, než předtím. Táta to samé. A všechno bylo v pohodě. Najednou je to MÁMA, která je nejhorší. Nikdo nic nechápe a já nemám sílu se hádat o tom, jak to bylo. Donedávna jsem si myslela to samé. Ale dávno vím, že jeden úhel pohledu nestačí.
Ani nevím, proč mám tak akutní potřebu vyřvat se tu. Možná proto, že před ostatními musím mlčet a hrát hru plnou lží. Mě přeci neumřela máma. Nepřipouštím si to a přesto mě to uvnitř trhá na kusy a mám pocit, že až dojde na pohřeb, vybouchnu.
Ne, nebyla jsi úplnou součástí mého života, ale stále jsi v mém srdci.
Budeš mi chybět.
♥♥♥
*1969 - 2017