,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Střepy, co bodají do srdce

11. února 2017 v 21:50 | Kristýna Mendlová |  Střípky z mé mysli
Zhluboka se nadechnout, utřít ty kapky bolesti, dýchat....uklidnit se. Srdce mi bije jako splašené a snažím se nevnímat tu zprávu, co jsem se právě dozvěděla. Nemůže to být pravda...prostě nemůže. Zlostí koukám do mobilu na tu zprávu a nevěřím. Slzy se mi opět hrnou do tváří a já toužím neexistovat. Naštvaně zmačkám papír s domácím úkolem a hodím jej do koše. K čemu mi ted budou body?
,, Máma dneska v 5:00 zemřela." Píše mi má sestra.
Musím být silná. Prostě musím. Tomu nevěřím. Náhle si vybavuji chvíle z dětství, kdy jsme spolu prožívali krásné chvilky. Vzpomínám si na všechny chvíle co jsme prožili společně. Bouchnu zlostí o zeď. Ne, nesmím selhat a brečet. Ale brečím. Hodinu koukám do zdi. Proč?

A pak zase hraju tu silnou holku. Naložte mi ještě víc, zvládnu to. Hraju si s mojí neteřinkou. Tak nevinnou a roztomilou. Nevnímám situaci, co dnes nastala.
A pak jsem zase pod tíhou zmatku. Smetí, jenž se ve mě hromad. Ne, nevyznám se ve svých pocitech. Nestarala se o mě. Dokonce mi ani neposlala přání k narozeninám. Tak proč sakra brečím. Dokonce mě to dlouhoi dobu nechávalo chladnou. Všechny lži o tom, jak mě má ráda. Naposledy jsem ji viděla před pár měsíci. Byl začátek podzimu. Vypadala jako anorektička. Tvrdila mi, že nepije. Prý kvůli slinivce nemůže jíst. Tvrdila mi, že zavolá. Nezavolala. A teđ už nikdy nezavolá.
Odpustila jsem jí. Měla chyby a já je mám také. Hnusí se mi pomluvy o ní, co jsou jen zčásti pravdivé. Nikdo z nich se neptá, proč začala pracovat, tak jak začala. Proč se nechávala roky tak ponižovat. Můj otec taky nebyl a není svatoušek. Snažila se uživit dvě děti. Táta její peníze prohrál v automatu. Snažila se. A nakonec z toho všeho u soudu dopadla jako ta špatná. Začala pít víc, než předtím. Táta to samé. A všechno bylo v pohodě. Najednou je to MÁMA, která je nejhorší. Nikdo nic nechápe a já nemám sílu se hádat o tom, jak to bylo. Donedávna jsem si myslela to samé. Ale dávno vím, že jeden úhel pohledu nestačí.
Ani nevím, proč mám tak akutní potřebu vyřvat se tu. Možná proto, že před ostatními musím mlčet a hrát hru plnou lží. Mě přeci neumřela máma. Nepřipouštím si to a přesto mě to uvnitř trhá na kusy a mám pocit, že až dojde na pohřeb, vybouchnu.
Ne, nebyla jsi úplnou součástí mého života, ale stále jsi v mém srdci.
Budeš mi chybět.
♥♥♥
*1969 - 2017
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama