,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Březen 2017

Pachuť smrti

31. března 2017 v 23:01 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Snad je to jenom ironie
a věčná hra si s otázkou
proč všichni kolem umírají
jak končí řádka za řádkou

Už zase zhasl plamen svíčky
další z blízkých je v nebi
jestli tedy vůbec je
- to nikdo z živých neví

A zase smutno
v srdci prázdno
bolest co mě touží zbít

Už zase další
slzy v očích
kolem smrt
chce mi vše vzít

A zbyla temná
pachuť smutku
žal co nechce odejít.

Jen chladno
pocit dušezmatku
a nevím
jak své rány skrýt.

To byla další
kapka smutku
nechce se mu pryč odejít.

Ostré předměty - Gillian Flynn

26. března 2017 v 13:17 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

,, Kniha, která se vám dostane pod kůži, jako ostří žiletky a zanechá tam po sobě jizvu."



Název knihy: Ostré přdměty (Sharp objects)
Autor: Gillian Flynn
Nakladatelství: Knižní klub - 2017
Počet stran: 272

Anotace:
Stěží si představit hrůznější zločin než uškrcení malé holčičky. Zapomenuté missourijské maloměsto Wind Gap se ještě nevzpamatovalo z jedné brutální vraždy, a už je tu další, stejně strašná a nepochopitelná. Proč nevinné dívky? A proč jim vrah vytrhal skoro všechny zuby?

Pro mladou chicagskou reportérku Camille Preakerovou, která ve Wind Gap vyrůstala, je takový případ vítaným sólokaprem. Jenže to, co se zprvu zdálo jako kariérní příležitost, získá nakonec mnohem osudovější a tragičtější podobu. Ukáže se, že posedlost jde v tomto příběhu až na krev. A to do slova a do písmene.

Kniha Ostré předměty mě doslova nadchla. Od této autorky jsem prozatím nečetla žádnou knihu, ale po téhle jsem v knihkupectví vždy koukala. Určitě se proto pustím i do Zmizelé (Gone girl), kterou mám doma v anglickém originále a dalších, jako jsou třeba Temné kouty (Dark places).

Hlavní hrdinka tohoto psychothrilleru je novinářka Chicagských druhořadých novin Camille. Když ji šéf pošle do jejího rodného města, kde se odehrávají vraždy, napsat reportáž, je zděšená a rozhodně se nechce vracet na místo, kde je uvězněno tolik temných vzpomínek, jenž se jí doslova vyřezaly na kůži. Své rodině se snaží vyhýbat, to samé se dá říci o její rodině.

V malém městečku, kde každý každého zná, se odehrávají hrozné vraždy malých děvčátek - nebo spíše puberťaček. Její šéf se rozhodne, že jejich noviny by tím, že o tom budou informovat jako první, mohli dostat lepší postavení. Camille tedy nemá na výběr, pokud nechce o svou práci přijít a vydává se vstříc svému rodnému městečku.

Postupem času se snaží zjistit nové informace a musí kvůli nim leccos podstoupit. A detektiv, povolaný k případu, který se s Camille brzy sblíží se stane částečným zdrojem informací. ne však natolik, aby někdo případ vyřešil.

Camille se časem dostává do hloubky rodinných tajemství a záhy zjišťuje, že jejich rodinu spojuje temnota. Zatímco se tváří jako šťastná, úžasná a harmonická rodina, je tomu zcela jinak. Děsí ji i to, že na to všechno přišla až teď.

Jak jsem již psala, kniha mě opravdu nadchla. Hlavní postava mě doslova pohltila svým skvěle promyšleným charakterem i tím, že je mi v mnohých věcech podobná.
Ačkoliv ze začátku jsem od knihy neočekávala něco extra, neboť byl začátek trochu
pomalejší a zamotaný, vydržela jsem a nelituji. Pak se totiž děj začal stupňovat a já se nemohla od knihy odtrhnout.Všechno to napětí vyvrcholilo v příběh, který se mi dostal pod kůži.
Když jsem pak knihu zavřela, zůstala mi v hlavě jediná otázka: ,,To jako vážně?!"

Kniha Ostré předměty mě šokovala. Stránky se obracely rychlostí blesku snad samy. Od této doby už opravdu vím, že psychothrillery jsou něco pro mě.

Najdete v ní plno nechutností a zároveň i jakýsi typ obskurní krásy. To na té knize miluji.
Autorka se na své prvotině opravdu vyřádila. Dokonale vykreslila pocity, aniž by to bylo v příběhu nadbytečné a popsala i to, jak člověka dokáže změnit prostředí, ve kterém se necítí dobře.

Děj byl opravdu propracovaný a všechno do sebe dokonale zapadalo. Nenašla jsem tak nic, kromě pomalého začátku, co knize vytknout.
Nemohu tak jinak a knihu doporučuji. Opravdu Vás pohltí a uvízne Vám v hlavě ještě dlouho poté co ji zavřete. U mě osobně se kniha vyšplhala na příčku nejoblíbenějších knih.

Proto hodnotím následovně a doufám, že Vás recenze inspirovala ke čtení, neboť mám dojem, že tahle kniha za to opravdu stojí.
*****

Analfabetka, která uměla počítat - Jonas Jonasson

22. března 2017 v 16:12 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

Pokud se chystáte číst Analfabetku, která uměla počítat, připravte se na pořádnou dávku politického humoru a výsměch nekončící lidské hlouposti.

Už jako pětiletá poznala, co je to tvrdá práce.
Jako desetiletá osiřela.
Jiní na jejím místě by podlehli světu plném rasismu a nejspíše by prožili krátký život v nějaké chudinské čtvrti.
Nombeko se však nevzdává a jde dál i přes všechny klacky, které jí osud až s trpkou ironií háže pod nohy.

Dneska tu pro Vás mám jen krátkou recenzi na knihu Analfabetka, která uměla počítat. Doufám, že nebude vadit, když vše shrnu tak krátce, neboť před maturitou nějak postrádám čas.

Hlavní hrdinkou této knihy je mladá vynašečka latrýn Nombeko. Ačkoliv v životě nechodila do žádné školy, naučila se počítat lépe, než ti, kteří do školy chodili. Postupem času se jí díky talentu a pracovitosti dostává povýšení. A pak, když se naučí číst, hodlá žít jinak, než doposud, ji srazí auto. Jen kvůli tomu, že je ,,černá", musí za trest být uklízečkou. Zde však získává přístup ke spoustě knih, které ji toho spoustu naučí. Dívka se stane chytřejší, než by kdokoliv od uklízečky čekal. Osud i její talent pro učení se nových věcí a jazyků ji zavedou až do mezinárodní politiky na druhou stranu zeměkoule, ke dvěma identickým a zárověň velice odlišným bratrům. Ale to není ani zdaleka celé.

Příběh začíná představením hlavní hrdinky, černošské analfabetky Nombeko, vyrůstající v Sowetu, v JAR. Dá se říct , že se jedná až o neuvěřitelný příběh její silné osobnosti a o absurdních, téměř nemožných situacích.
Celé je to o tom, jak se dostala od sbírání exkrementů až k setkání s králem. O atomové bombě, která vlastně úředně nemá existovat a také o jednom z dvojčat - Holgerovi, který v podstatě také neexistuje.

Je téměř k neuvěření, že jsem se pustila do této knihy. Je obdivuhodné, jak autor rozpracoval příběh do mikroskopických detailů, ve kterých dokázal vypsat nespočet příběhů tak, aby spolu souviselo vše jak v přítomnosti, tak i v budoucnosti. Tento autor má dle mého názoru velmi zajímavý styl psaní a určitě se v blízké době vrhnu i na další knihu od něj.
Je až zázrak, že mě příběh o tématech, po kterých bych v životě nesáhla, dokázal nejen neunudit k smrti, ale také rozplakat v záchvatu smíchu.
Tuto knihu jsem si přečetla pouze z důvodu, že jsem po ní již dlouho koukala a zaujala mě obálka. Rozhodla jsem se jí dát šanci. Kniha mě překvapila v dobrém slova smyslu. Objevila jsem zase něco jiného, za což jsem ráda.
Jelikož se jedná pouze o mini recenzi, nebudu Vám zde vypisovat milony faktů.

Kniha se mi velmi líbila a doporučuji ji k přečtení.

Mé hodnocení: 90% :-)

Popel ve vesmíru

21. března 2017 v 22:35 | Kristýna Mendlová |  Básničky


Přemýšlení
o všem co je mi bráno
noci promarněné
po nich zbytečné ráno

Přežívání
z toho co je mi dáno
opět bojuji
když dávno je prohráno

Jen časy promarněné
snahou svůj život zvládnout
k čemu to všechno
když stačí smyčku stáhnout

K čemu žít
trápit se dlouhé roky
ve své hlavě
v myšlenkách zlých se topit

Proč jít dál
když stále cestu ztrácím
k minulosti se v přítomnosti vracím

Je tak snadné
se v životě hned ztratit
tak proč víc
tu čas tak trapně tratit

Na co čekat
dlouhé zbytečné roky
na co činit
další jen špatné kroky

Čeho se lekat
ke smrti každý spějem
zemřít mladí
ne všichni si to přejem

Avšak ja doufám
že nepřijde už ráno
dnešní noc
mám s životem dohráno

V srdci dávno
pusto a věčné prázdno
dnešní noci
snad vše bude skoncováno

S tímto prázdnem
co uvnitř mě tak sžírá
s bolestí
co na mých rukách zmírá

A vlastní vůlí
já dneska skončím v míru
zítra popel
budu jen ve vesmíru.

Nezbylo víc
vždyť nezáleží na tom
jsem jenom člověk
jen pouhopouhý atom.

''Nezbylo nic
nehledej v tom víc
jsem jen pouhé nic
prach ve vesmíru''


Alchymista - Paulo Coelho

19. března 2017 v 16:52 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

,,Všichni totiž vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami."


Kniha o hledání smyslu lidského života. Jednoduchý příběh plný složitostí, na které se všichni snažíme najít odvahu a odpovědi. Kniha volající po naplnění životního příběhu.

I tak mohu nazvat knihu Alchymista od autora Paula Coelha, od nějž jsem četla již knihu Veronika se rozhodla zemřít.
Hlavní hrdina, pastýř ovcí Santiago, se rozhodl vydat na cestu do neznáma. Na stezku plnou hrozeb a překážek. Jen proto, že uvěřil svým snům a neznámá cikánka mu pověděla, že každý by měl snům věřit a pokud možno se je snažit i naplnit.

Cestou za svým životním příběhem je nucen se vzdát svých ovcí, které ho naučili rozumět řeči beze slov. Získává spoustu cenných zkušeností. Postupem času se vydává do pouště, kde riskuje kvůli rozbrojům pouštních kmenů svůj život. V oáze potkává svou životní lásku a nakonec, když je přesvědčen, že je pro ni schopen se svého snu vzdát, objeví se i alchymista, který ho doprovodí až k jeho životnímu příběhu. Jako jeden z mála rozumí řeči pouště a cestou se učí i řeči svého srdce.

,, Když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil."

Každý z nás by měl naslouchat svému srdci a jít za tím, po čem opravdu touží. Proti rozumu, který mu říká, že to není možné. Jít a ukázat ostatním, že to je možné, když mluví o nemožném a smějou se.

O tom je celá tato kniha. Rozhodně si však nedovedu představit, že bych podle těchto myšlenek - Ačkoliv jsou krásné - mohla v dnešní době žít. Jít si za svým snem a na všechno ostatní se vykašlat, je tak trochu sobecké.

Možná v ní každý z Vás spatří něco jiného. Jinou filosofii. Stejně tak, jako je tomu v Malém princi. Tyto dvě knihy bývají často porovnávány a jistá souvislost v tom jistě bude. Už jen tím, že se nám v příběhu zdánlivě jednoduchém, odhalují věci, nad kterými je třeba přemýšlet a zároveň i prostředím pouště.

Už kvůli tomuto přirovnávání a kritizování této knihy jsem si ji musela přečíst. Rozhodně však nesdílím ten názor, že je naprosto stejná jako Malý princ. Je to kniha s určitou duševní hodnotou. Pro mě osobně však tato kniha nepatří k těm, z kterých bývám nadšená i dlouho po dočtení, ale zároveň to není ani kniha, kterou bych četla s nechutí.

Kniha mě zaujala myšlenkou, ale jistě nebude patřit k těm, které budu chtít číst stále dokola, tak, jako je tomu právě u Malého prince či jiných knih.


Knihu tentokrát hodnotím 85%. Určitě ji doporučuji, pokud máte rádi knihy s duší. Ale pokud hledáte dalšího Malého prince, budete možná zklamáni.

Odcházím

17. března 2017 v 14:00 | Kristýna Mendlová |  Básničky

V tichu
a v temnotě
slova se ztrácejí
mlčení má tu svůj význam

v iluzích zamčené
vzpomínky bolavé
trhají andělům křídla

prázdnota děsivá
v srdci i v očích
zoufalá neznalost
co si teď počít

s propiskou v ruce
v poslední chvíli
píšu vám dopis
že nezbyly síly

poslední dopis
snad někdo pochopí
život je cesta
kterou si nevolím

život je trápení
hra plná iluzí
prohry moc bolí
a smrt dá klid svědomí

odcházím s vědomím
že nezbylo nic
nejsou už možnosti
nemám už víc

odcházím
všechno co zbylo vám dám
odcházím navěky
ocházím spát

Deziluze

12. března 2017 v 13:25 | Kristýna Mendlová |  Básničky

V naprosté deziluzi
s věčnou ironii křížků
nesdílíš apatii
ze všech těch lepších zítřků

Tváříš se zúčastněně
však nevnímáš nic zcela
a z tvojí hlavy
je bezúniková cela

Jsi jako střela
čekajíc výstřel před spouští
marně jen čekáš
když duše tělo opouští

Ve vší té deziluzi zítřka
zavřený v myšlenkových celách
se vrháš k pustým výškám
chceš odprostit se zcela

A tak se vrháš
z těch nekončících výšek
pomalu hasne
ten plamen temných svíček.

A tak se vrháš
proti všem lepším zítřkům
bez křídel
sám sobě zhasl svíčku.

Labyrint iluzí

11. března 2017 v 21:24 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Život je labyrint
co přestávám chápat
tak lehce se ztrácím
až začínám tápat

Tak ztrácím se v myšlenkách
unikám z reality
ve snaze zdůvodnit
obraz své identity

Život je iluze
a smrt je realita
každý k ní dojdeme
většina nepospíchá

Život je vidinou
štěstí a úspěchů
tak cestou za štěstím
žijeme ve spěchu

Život je labyrint
v němž já se nevyznám
že hodiny tikají
většina nepřizná

A tak dny utečou
zbyde jen vzpomínka
na roky ztracené
když jsi jen pospíchal

Paulo Coelho: Veronika se rozhodla zemřít

11. března 2017 v 20:06 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

,,Myšlenky se vám budou vracet, ale zkuste je odsunout. Máte dvě možnosti: ovládnout svou mysl, nebo se nechat myslí ovládnout. Druhou alternativu už jste prožili - nechali jste se vést strachem, neurózami, nejistotou - protože člověk má tento sklon k sebeničení.

Název knihy: Veronika se rozhodla zemřít
Autor: Paulo Coelho
Rok vydání: 2000
Nakladatelství: Argo

Příběh, který vypráví tento román je jeden z těch, které jsem si vybrala podle názvu. Jak už vypovídá samotný název knihy, mladá Slovinka Veronika se rozhodla spáchat sebevraždu.
...

V životě jí nic nechybělo. Měla přátele, práci, milující rodiče. Avšak ten stálý stereotypní způsob života, ve kterém již poznala klady i zápory života ji omrzel. Nic nového ji vyjma stáří a samoty potkat nemohlo. Neměla pro co žít. Cítila se jen jako bezvýznamná součást Slovinska a světa, který ani netušil, kde Slovinsko leží. Zbytečná.

Jenže její poklidný způsob odchodu jí nevyjde a ze spárů smrti se ji podaří zachránit. Veronika je tak převezena do proslulého blázince ve Villete.
Všechna rozhodnutí však mají své následky. Způsobila si předávkováním těžkou poruchu srdce a lékaři jí dávají jen pár týdnů života. Nakonec tedy uspěla, nebo ne?

Veronika se vždy snažila dělat to, co se od ní očekávalo. Nikdy neměla odvahu řídit se tím, co sama chtěla. Najednou však nezbylo nic jiného, než přítomnost.A čekání na smrt.

Ve Villete se setkává s mnoha lidmi, z nichž každý má svůj důvod proč tam je. Postupem pobytu se ve Veronice cosi zlomí a probouzí se v ní pocit, že sebevražda byla chyba.

...
Tato kniha mi zpočátku nepřišla nijak extra zvláštní a zklamala tak má očekávání. Text byl zpočátku nudný a na můj vkus zdlouhavý. Chtěla jsem ji odložit a nechat ji být.
Ale vydržela jsem a postupem času jsem se víc a víc vžívala do role hlavní hrdinky.

Kdo z vás by chtěl čekat na smrt s vědomím, že zemřete a přesto si nemoct určit kdy?
A nakonec, po tom všem, nalézt touhu i důvod žít a vědět, že stejně zemřete? Vlastní vinou?

Možná jen málokdo dokáže pochopit, proč se vlastně Veronika rozhodla zabít. Vždyť přece měla ,,vše". Tak relativní pojem.
Potřeba být užitečný a mít ve svém životě nějaký cíl je, alespoň podle mě, zásadní. K čemu vám je život, když je naprosto zbytečný?

Tato tenká knížka mi dala zpočátku zabrat. Ale nelituji toho, že jsem se do ní pustila a přečetla ji.
Děj se může zdát na první pohled jako jednoduchý, ale věřte mi, že se v ní skrývá cosi, co donutí člověka zamyslet se nad vším. Přehodnotit svůj život a možná i samotný přístup k němu.
Knihu hodnotím jako velmi dobrou. Snad jen kvůli pár nudným částem jí uděluji 4 hvězdičky z 5ti.





Apatie

10. března 2017 v 23:07 | Kristýna Mendlová |  Básničky
V záchvatu apatie
kde stejnokroje vládnou
tak tíživě pošetile
deprese touží mě níž stáhnout.

Do propastí,
z nichž hledat cestu vzhůru
lehce připomíná
překonat noční můru.

Ke světlům temnoty
dnes snaží se mě zlákat
a žadný z démonů
se nemíní jen flákat.

Snad možná z recese
dnes snaží se mi vládnou
vážně je těžké
se nedat a vše zvládnout.


Quo vadis? Aneb na hranici, mezi odvahou a šílenstvím

9. března 2017 v 13:49 | Kristýna Mendlová |  Střípky z mé mysli
Sedím v prázdném pokoji a tiše naslouchám otravnému tikotu hodin.
Ťik ťak.
Přemýšlím. Už zase. O tom, co bude, co bylo a co všechno mohlo být. O všem co jsem ztratila a pomalu ztrácím.
Zase se dostávám tam, kde jsem byla už tolikrát. U výčitek. U toho, že nikdy nebudu dost dobrá. U marného přemýšlení, proč to prostě všechno nemůžu vzdát. Nacházím se právě na oné pomyslné hranici mezi odvahou a šílenstvím.

A tak je tu další článek na zamyšlení se.


Všechno totiž souvisí se vším. Odvaha se pojí se strachem, strach hraničí se šílenstvím. Stačilo by jen překročit tu hranici. Udělat krok do neznáma.
Jenže zbývá podstatná otázka: Kterým směrem?
Dle mého, docela důležité rozhodnutí, které s sebou nese otázky na obou koncích hranice.
A co se vlastně za ní skrývá? Máme tu na výběr dvě možnosti. Mužeme najít odvahu, či šílenství.

Každému se pod odvahou vybaví něco jiného. Co je tedy tou odvahou? Je odvahou sebevražda? Bezohlednost k vlastnímu životu? Sebepoškozování? Násilí? Opravdu?!!! Ale no tak. Tohle přece není odvaha. K takovým činům Vás dovede zoufalství, když máte strach. Strach jít dál a překročit onu hranici.
Odvahou je podle mého názoru nesení následků za své činy. Odvahou je, že se dokážeme vyrovnat s životem jako takovým. Povznést se nad všechny problémy a žít. Odvahou je přiznat si své chyby. Řešit a neutíkat. Nebát se za svůj názor. Odvaha je klíčem k tomu, abychom dokázali jít dál a žít.
Opravdu. Odvaha není o tom, přežívat v sebeklamu.

A co se stane, když odvahu nenajdeme? Co potom? Co když až příliš moc váháme. Bojíme se. Objevil se tu oprávněný strach. Panika, která nám však v ničem nepomůže. Strach nás oslepuje tak moc, že nevidíme východ z potápějícího se vraku. A tak, pokud nenalezeme sílu k odvaze, se pomalu utopíme ve vlastních pocitech bezcennosti. Strach má každý z nás. Z pavouků, tmy, vlastních pocitů, lidí, sami sebe, zodpovědnosti.
Strach je čisté šílenství. Pokud si nás podmaní, je to náš konec.
A tady teď stojím. Na rozcestí. Hledám odpověd uvnitř sebe a ptám se, kam vlastně kráčím. Hledám tu slavnou odvahu žít. Každého jednou přestane bavit věčné přežívání. Buď Vás to donutí se zabít, nebo se pomalu zabíjet. Ať tak, či tak. Oboje vyjde nastejno. Zemřete. Opravdu.
Ale strach lze překonat. Strach je zámek, do kterého má šílenství i odvaha klíč. Odvaha odemyká a strach zamyká. Vy musíte najít ten správný. Když se odvážíte žít, vyhráli jste. Pokud ne, možná jste prohráli. Ten výběr je jen na nás samotných.
Co si zvolíte vy? Žít, přežívat či...zemřít?

Jsou světla, která nevidíme - Anthony Doerr

4. března 2017 v 19:39 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze
Název: Jsou světla, která nevidíme
Autor: Anthonny Doerr
Nakladatelství: Moba

,,Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy."


Těmito slovy, z knihy Dvacec tisíc mil pod mořem, vyzývá příběh o lásce v rodině, osobní odvaze, o tom jak touha uniknout nešťastnému životu, může člověka přimět k tomu, aby dělal věci, s kterými vlastně nesouhlasí.

Hluboké myšlenky, krásné lyrické pasáže v nichž proti sobě stojí krása lidskosti, lásky a zároveň krutost a surovost tehdejší doby, při kterých se vám nejednou sevře srdce.
Tak to je ona - kniha vyprávějící silný příběh o poznávání světa, o vášni pro vědomosti a touze po poznání.
Zanechá ve vás miliony emocí i dlouho poté, co ji dočtete.

Je v ní příběh o malé dívce, pocházející z Francie, na kterou už v šesti letech čeká první těžká zkouška. Oslepne. Její otec se ji snaží pomáhat, jak jen to jde, třeba pomocí modelů ulice ve které bydlí. Na Marii - Lauru však čeká ještě mnohem více zkoušek, kterými bude muset projít.

Němci obsazují Paříž a tak jsou s otcem nuceni vydat se za nejasnou vidinou nového, bezpečného útočiště. Existuje ale takové místo ve válkou a nenávistí rozbouřené Evropě?
A co její otec, který s sebou nese ještě jedno velice nebezpečné tajemství?

Co když příběhy z muzea ukrývají více, než se na první pohled zdá?
Co když kletby opravdu existují?
Někdy je prostě lepší, ponechat hrozby za stovkami zavřených dveří. A někdy je třeba být silnější, než druzí a zbavit tak svět bohatství, které v sobě ukrývá smrt.

Na druhé straně tohoto příběhu se v hornické, německé kolonii vyrovnává mladý chlapec Werner se smrtí svého otce. Touží po jiném osudu, než kterému je předurčen.
Touží po záhadách, fascinuje ho věda a technika. Dokáže spravit každé rádio. A jeho talent tak nezůstává nepovšimnut. A tak si jde mladý Werner za snem, který se pomalu, ale jistě mění v noční můru.

Ne vše po čem toužíte, je totiž to, co je pro vás správné.


Jedním slovem by sa tato kniha dala popsat, jako DOKONALÁ.
Autor ji dokázal skvěle rozpracovat a ztvárnit všechny příběhy v ní tak, že opravdu měly v knize svůj význam.
Kniha je v hardbacku a krásným modrým obalem, který na vás dýchá tu tajemnou atmosféru francouzského pobřeží. Samotný příběh je psán tak sugestivně, že máte v jednu chvíli i dojem, že jste ve francouzské pekárně a cítíte vůni čerstvého pečiva.Donutí vás přemýšlet o věcech jinak, než doposud. Jaké to asi musí být, když oslepnete? Co jsou vlastně ta světla, která nevidíme?
I přes to, že nemáte čas, ji jistě zvládnete přečíst během pár dnů. Kniha má totiž opravdu krátké kapitoly, ve kterých se určitě neztratíte, když ji na chvilku odložíte. Hodí se proto na přestávky do školy ( i na hodiny :D ), na cestování i během dlouhé chvíle při čekání u doktora.
Jedinou malou nevýhodou je její rozměr, neboť 534 stránek je v tašce do školy znát.Ale i přesto jistě stojí za přečtení.
Já osobně miluji takové knihy, které vás nutí přemýšlet. Zamyslet se nad vším a brát život zcela jinak. Jsem takový ten ,,až moc přemýšlivý typ". Stejně, jako jsem si zamilovala Zlodějku knih, jsem se zamilovala i do této knihy. Obě tyto knihy jsou si hodně podobné. V každé se střetává lidskost s krutostí a nenávistí. V každé je kus poučení.

Pokud jste ještě nečetli tuto knihu, jistě si ji přečtěte. Nebudete litovat.
Já ji hodnotím 5ti hvězdičkami, neboť mě opravdu nadchla a vím, že se k ní ještě párkrát vrátím a jistě si chci přečíst i další knihy od tohoto autora.

Jestli znáte nějakou knihu, která vás také tak moc nadchla a máte dojem, že by mě mohla také nadchnout, určitě ji zmiňte v komentáři. :-)

Teď se musím zaměřit na školní četbu, abych si ji k maturitě osvěžila, ale nějakou dobrou knihu si ráda přečtu.
Vaše Týnuš

The Good Girl - Mary Kubica

3. března 2017 v 21:03 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze
Zdravím všechny čtenáře mého blogu. Usmívající se
Protože mi přijde škoda, že zde mám rubriku pro recenze knih a nepíšu do ní, rozhodla jsem se věnovat tomu trochu více pozornosti, než předtím.
Tak tady máte jednu z mnoha knih, které Vám představím.


Název knihy: The Good Girl (Ano, četla jsem ji v angličtině :D )
Autor: Mary Kubica
Žánr: Thriller

The good girl, v překladu ,,Hodná holka", je příběh o dceři amerického soudce Mie Dennett.
Ta se od své rodiny distancovala již před několika lety a začala se věnovat učení výtvarné výchovy na speciální škole, čímž velmi pobouřila a zklamala svého otce, který si pro ni představoval práva.

Právě Miu si vybrali zločinci, kteří se chěli jejímu otci pomstít a také tak získat tučné výkupné. To ale nepočítali s jejich najatým únoscem Colinem Thatcherem, ve kterém se během únosu hnou výčitky, jiskřičky pochyb a obav.
Jenže, co teď s Miou, když ji nechce předat těm, co si ho najali?
Nemůže ji pustit, kvůli policii.
Nemůže ji zabít, protože to už by ji rovnou mohl předat.
Ve vzduchu tedy stále zní otázka: ,,Co vlastně s ní?".

Hlavní hrdinkou této knihy je sice Mia, ale vyprávění příběhu z jejího pohledu nečekejte. Jednotlivé kapitoly jsou vyprávěny z pohledu její matky Eve, jejího únosce Colina a nakonec - detektiva Gabea, který se Miu snaží vypátrat.

V knize se pohybujete nejen mezi střídajícími se postavami, ale i dobou mezi ,,Předtím" a ,,Potom".
Čtenáři si tak projdou v kapitolách ,,Předtím" celým únosem a vším, co se odehrávalo po něm. Strachem její matky Eve o její bezpečí, obavami jejího únosce Colina a snahou Gabea ji najít a zachránit.
V kapitolách ,,Potom" zjišťujeme, že Mia je sice v pořádku doma, ale trpí amnézií, se kterou nemůže hnout. Nevzpomíná si tedy na únos, a tak nemůže policii pomoct s dopadením těch, kteří za vším stojí.

Celou knihu jsem si přečetla v angličtině, proto mi občas činilo problém zorientovat se v ději a nejednou jsem se proto k některým kapitolám vracela.
(Rozhodně mohu čtení knih v angličtině jen doporučit. Jednak si zlepšíte svou slovní zásobu a zároveň na sebe můžete být pak hrdí, že jste to i přes vaši špatnou angličtinou zvládli. Protože vážně v angličtině nevynikám, jen mě ten jazyk baví.)

Vzhledem k tomu, že detektivní příběhy, až na drobné vyjimky, mi nic moc neříkají a čtení takových knih mi připadá nezáživné, měla jsem opravdu obavy, zda ji přečtu. Ale rozhodně nelituji. Kniha mě totiž příjemně překvapila, byla pro mě čtivá a zajímavá.
Knihu bych ohodnotila velmi kladně a jen proto, že mi občas vážně vadilo rozdělení kapitol a konec mi připadal vážně podivný, dala bych jí 4 hvězdičky.

V příští recenzi Vám představím další skvělý objev, kterým je kniha: Jsou světla, která nevidíme. (Právě jsem ji dočetla a jsem nadšená.)