,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Duben 2017

Odhalená

29. dubna 2017 v 13:13 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Krásný víkend všem! ♡
Dnes tu pro vás mám báseň na téma týdne. Je to již druhý článek na toto téma, ale mám dojem, že s tématem ,, Život v bublině.'' báseň souvisí. Každý z nás se totiž hledá a dokud se opravdu nenajde, žije v iluzi.


Tak prázdná
a přitom plná zcela
z mojí mysly
stala se chladná cela.

A z mých rtů
jsou neprostupné mříže
šeptajíc lži
jen nechoď ke mně blíže.

V prázdnotě pusté
já ukrývám se sama
až trochu obskurně
prožívám tohle drama.

S kapkou schizofrení
spatřím všechny své tváře
spojí se v jednu
a ta mi ruce sváže.

Teď
celá nahá
boj o sebe tu svádím
znásilněná
svou odvrácenou tváří.

Před zrcadlem
klesáme hloubš i níže
má duše rozhodla se
zbavit té zemské tíže.

Proč být někým jiným
jen ticho křičí pravdu
pro moji duši
jak spáchat sebevraždu.

Tak v tichu
sama
v temnotě světlo dýchám
barvy mé duše
občas tak temně smíchám.

S věčností monotóní
v odrazu zrcadel
duše má zůstala nahá
V závojích ticha
v naprostém osamění
poznala sebe sama.

Nadhled

26. dubna 2017 v 21:54 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Krásný večer všem čtenářům mého blogu!
Dnes přidávám novou báseň a článek na téma týdne ,, Život v bublině".


Každý z nás má občas starosti a problémy. Vůbec nezáleží na věku či pohlaví. Občas kolem sebe vytváříme stěny, které pak těžko bouráme. Jakmile se objeví drobná prasklinka a my tu zeď, stěnu ,,bubliny", narušíme, objeví se nové problémy. Kolotoč, který nezastavuje, jen čas od času zpomalí a my lehce nabíráme dech.
Nelze se divit, že se pak jen musíme přetvařovat. Učíme se lhát, zatajovat. Až i my věříme té lži. Nakonec o nás nikdo nic neví. Nezná nás. Zná jen tu část, kterou dovolíme druhým znát. Ale proč? Vše co v sobě takto dusíme jen upevňuje tu neviditelnou bublinu. Nakonec jsme osamělí mezi lidmi.
Neznáme sebe, podceňujeme se, nevěříme sobě ani druhým. Nikdo tu pro nás není. Dáváme totiž jasně najevo, že nemáme zájem. Nechceme lítost. Nechceme společnost. Nechceme o problémech mluvit. Natož hledat řešení. My vlastně nemáme problém. My jsme jen opuštění. To ostatní nás opustili! No ne?
Ale no tak. Vážně? Oviňovat ze svých problémů druhé je častá chyba nás všech.
Není to řešení.
Hledat řešení a přemýšlet nad ním, je správná cesta. Ale vždy musíme hledat vinu především v sobě. A změnit se. Poučit se ze svých chyb. To je nejtěžší.
Až nedávno jsem sama sobě připustila, že můj negativismus mě dost ničí. Že už to tak nechci. A dala si výzvu, být pozitivní. Nevzdávat se. Neztrácet víru v sebe a věřit i druhým. Především však sobě. Možná, že až zcela skončí škola, zůstanu zcela sama. Už ta představa je hrozná. Ale počítám s tím. I na ZŠ to tak u mě bylo. Nejlepší kamarádka se po pár měsících ani neozvala. Kdybych nemusela přestoupit, možná bych ji zcela ztratila. Tak to je. Někteří lidé jsou s vámi jen na čas a pak odejdou. Zvykejte si. Bolí to. Ale život je takovej. Po čase to přejde.
To, co dnes považujeme za hrozné a příšerné nás může posunout dál. I já jsem si před pár lety, když jsem přestupovala, myslela, že můj život končí. Na základce téměř bez přátel, na střední konečně nové tváře, zábava. Přestup mi vzal kariéru knihovnice. Dobré známky. Zájem o učení. Nově získané přátele. Svobodu, kterou nabízel intr. Když nad tím vším přemýšlím dnes, jsem za přestup i ráda. Poznala jsem totiž nové lidi. Zjistila jsem, jaké je to opravdu nenávidět školu. A zjistila, jaká opravdu jsem. Bez téhle změny, bych se tak moc nezměnila. Možná bych ještě pořád psala zamilované básničky. Možná bych tu nebyla, protože bych skončila jako anorektička, kterou na intru nikdo v jídle nehlídal. Možná. Ale stejně bych nakonec skončila sama. Před zrcadlem, které odhalí všechnu tu falešnou přetvářku. Jedno mám se starým já stále společné, sebenenávist. Té bylo za ty roky dost. Lituji těch let. Zbytečně promrhané chvíle. Mohla jsem udělat hodně věcí jinak. Možná. Měla jsem se poučit hned. Už proto tak moc chci změnu. Bylo toho dost. Pomyslná bublina mě málem udusila. Mohlo to skončit všechno navždy. Všechno špatně.
Teď vím, že nic není tak těžké, jak to vidíme. Ale nejtěžší je najít odvahu a přiznat si, že to my to musíme všechno zvládnout. Za svůj život, ručíme my osobně. Nikdo jiný to tu za nás neodžije a neudělá. My můžeme změnit sebe a tím i náš život. Může být smutný a přesně naopak. Všechno ostatní je až druhotné. Otázkou tedy zůstává, proč si to všichni uvědomíme až po tak dlouhé době? Proč tak dlouho žijeme v bublině, která nás může zabít? Pomalu nás sžírá.
Musíme se naučit vážit si života. Každé chvíle s našimi milovanými, přáteli, sami se sebou. Měli bychom si vážit sebe a nežít v té bublině. Jednoduše ji propíchnout jehlou a volně dýchat...

Nechci žít s úsměvem
co přetvářka ven tlačí
vždyť bylo dost už slz
je čas zas znovu začít.

Nechci jen předstírat
že život můj mi stačí
přiznat, že nestíhám,
že tudy je to kratší.

Snad zkratka do pekel,
mám se aspoň kde zašít,
jestliže nevyjde
ta z cest, co chci dnes začít.

Nehledat důvody,
proč žít
a prostě žít,
starosti budou vždy,
tak nech je volně jít.

Je na čase, zas za sebe
svou roli správně hrát
není tu důvod
proč měl by sis ji brát.

Že něco nevyšlo?
No co, zas bude líp.
Ber to vše s nadhledem
žij tak, jak TY chceš žít!

Recenze: Zmizelá ( Gone girl)

23. dubna 2017 v 15:08 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

Nic není takové, jaké se to na první pohled jeví a nikoho neznáme tak dobře, jak si myslíme.

Recenze: Zmizelá (Gone girl)
Nakladatelství: Knižní klub
Autor: Gillian Flynn

Anotace:
Zdálo se to jako ideální manželství. Zdání ale může vražedně klamat…
Amy Dunnová zmizela v den pátého výročí svatby. Nick, její muž, byl po sérii nalezených důkazů obviněn z vraždy své ženy. Nick prohlašuje, že nic nespáchal, Amyini přátelé a zápisky v jejím deníku tvrdí opak. Kdo má pravdu? Jak ji poznat? A pokud je Nick nevinný, kam se poděla Amy? Psychothriller, který se stal kultem i fenoménem… (https://www.kosmas.cz/knihy/184738/zmizela/)

Další kniha od mé oblíbené spisovatelky Gillian Flynn opět nezklamala.

Všechno se zpočátku zdálo být v pořádku a normální. Obyčejný život, ideální pár. Ale jak to tak bývá, vše jen na první pohled.
Hlavní hrdinové totiž po čase prožívají kvůli stereotypu a znatelným rozdílům manželskou krizi. Postupem času tak nahlédnete do soužití dvou psychopatů. Nikdy nevíte, komu můžete věřit.

Je Nick opravdu nevinný?
Kde je Amy?
Kde je pravda?
Opravdu milovali jeden druhého, nebo se zamilovali oba dva jen do iluzí, které si sami sobě navzájem vytvořili?


Jedna otázka střídá druhou.

Kniha vás provede dvěmi dějovými liniemi. Současným Nickovým životem a pak deníkovými zápisky Amy z minulosti. Každý si musí o obou hlavních hrdinech udělat vlastní představu. Kdo je ten ,,špatný"?
Mé sympatie měla jednu chvíli Amy, druhou Nick. Střídalo se to tak dlouho, až jsem je nenáviděla oba.
V obou se skrývalo zlo. Lži a přetvářka protkávala celý jejich vztah. Na jednu stranu okouzlující, zábavní, zamilovaní...když chtějí.Takoví jsou psychopati. Na stranu druhou je celý jejich život jen prázdná, černá propast plná temnoty a neávisti. Jako pavučina, na první pohled krásná a jednoduchá, zároveň však plná prachu a spousty složitostí, které skrývá špína.

,,Zlo potřebuje k životu zlo a bez zla bys nemohl být dobrý."

Až budete u konce knihy, nic nebude jako na začátku.
Nevěříte, že může existovat něco ideálního bez špíny ukryté hluboko pod povrchem.
Všechno je to jen pouhá lež stavěná iluzemi.

Postavy této knihy jsou dokonale psychologicky propracované do detailů. Celá kniha je opravdu jako náhled do zdánlivě ideálního manželství. Nic však není takové, jak se mnohdy zdá.

,,Lidé chtějí věřit , že znají druhého nejlíp na světě, i přesto, že věří jen lži."

Tato kniha může změnit Váš pohled na mnoho věcí i lidí.
Tento příběh má skvělý děj, dokonale propracované postavy, nečekaný konec.
Proto doufám, že recenzí jsem Vás inspirovala k přečtení této knihy. Já sama jsem nadšená tak moc, že ji teď mám rozečtenou i v anglickém vydání.

Moje hodnocení: 94%

Lidstvo v ohrožení - Předzvěst pomsty

22. dubna 2017 v 15:33 | Kristýna Mendlová |  Povídky
Zdravím všechny čtenáře mého blogu,
vzhledem k tomu, že je čas maturit, nezbývá mi mnoho času na psaní a čtení.
Za sebou mám již dvě písemné zkoušky - praktickou a sloh z češtiny.
Řeknu Vám, že jsem čekala lepší témata. Po otevření zadání jsem měla jasno, že vypravování to bude muset zachránit. A tak se stalo, že mě vypravování s prvky sci-fi inspirovalo pro mou novou povídku. Slohovka, kterou jsem odevzdala je takovou zkrácenou verzí této povídky. Pokud se ke mě vůbec dostane zpět ( mám takový dojem, že dostaneme zpět čistě jen výsledky), dám Vám ji sem.
Nejsem ten typ člověka, co píše dlouhé povídky na pokračování, sama však nemám tušení na kolik částí tato povídka bude.
Přeji Vám tedy příjemné čtení. Za Vaše názory budu velmi vděčná, tak se nebojte ani kritiky. :)
Vaše Týna ┼


Pomalu se propadala do temnoty. Sněhové vločky vířící se ve větru jí pokrývaly tvář a teplem se proměňovaly v lesklé kapky vody. Byl to konec, nebo začátek?
,, Vždy, když něco končí, něco nového začíná." Má tento citát v sobě opravdu pravdu, nebo je to jen lež pozlacená pravdou? Bude něco po smrti?
Zatímco se propadala do věčnosti zapomnění, kdosi vlekl její tělo pryč od toho všeho. Od sněhu pokrytého tím zázračným životním elixírem. Jako čerený koberec při svatebním obřadu.
Její tvář nyní zdobila rudá, krvavá jizva, táhnoucí se po celém obličeji. Znamení, které mělo všechny přesvědčit o tom, že všichni, celý zbytek lidstva, zemře, tak, jako ona.
Otevřela oči, ztěžklé bolestí, víčka zmrzlá od kruté a nemilosrdné zimy. Oblohu na nebi tiše zahaloval plášť večera. První hvězdy ozařovaly Zemi.¨
,,Malé jiskřičky naděje" Pomyslela si nahlas. Stále ještě žila. Injekce s jedem ji však pomalu zabíjela.
Pozorovala tu krásu noční oblohy. Možná se stane jednou z nich. Chtěla by u sebe mít svoji malou dcerku, ale to nebylo možné.
Celé její tělo žhnulo bolestí. Věděla, že jí nezbývá mnoho času. Neměla nejmenší tušení, kde je. Ale Rose byla v bezpečí. Věřila. To bylo podstatné. Její sestra, dvojče, se o ni postará, ochrání ji.

A tak, než měsíc rozjasnil nebe v celé své kráse úplňku, usnula navždy. Poslední slova, věnovaná tichu zněla: ,, Miluji tě Rose." Poté se plamen života z jejích očí vytratil navždy. Hvězdy zářily dál.

Boj o život

13. dubna 2017 v 23:26 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Vzdalujem se
snad dávno jsem ti cizí
přitom zároveň
se stříbrným nástrojem
hledám úkryt
i tvůj konec
- smrt vítězí nad tebou.

A ty tiše přihlížíš
pranic již nevzmůžeš
neslyšně odcházíš
jak vzácný elixír
z mých bílých paží
- tak klidně a štiplavě
mé modré žíly
tak svěže a ponuře
voní rudě
na konci tebe

Už nastal klid zbraním
odcházíš
bez kapky svědomí
a do ticha neklidného
zní moje poslední sbohem.

Hvězdný prach

8. dubna 2017 v 22:48 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Zavři oči
padá hvězda
vzdala se své naděje
že se jednou
nejen měsíc
se svým sluncem zasměje.

Zavři oči,
padá hvězda
s hvězdným prachem z vesmíru
- nejsou slzy
-není bolest
rozpadla se na prach zcela
umírala ve smíru.
Zavři oči, něco přej si
za tu hvězdu z vesmíru.

Rozbouřená

8. dubna 2017 v 22:37 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Rozbouřená
jak vzteklý oceán
či černá obloha
protkaná blesky

Bez víry
že vyjde slunce
a jeho paprsky nahradí stesky

Déšť
ze slz vodopád
svou tíhou trhá řek hráze

Opravdu
dál už nechci vic bojovat
není jen ohraná fráze.

- slunce už nevyjde,
nebude hezky.
Nespatřím budoucnost,
své životní stezky.
Nikdy víc, nechci nic.
Na konci téhle mé cesty,
do ticha zní moje poslední sbohem...