,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Lidstvo v ohrožení - Předzvěst pomsty

22. dubna 2017 v 15:33 | Kristýna Mendlová |  Povídky
Zdravím všechny čtenáře mého blogu,
vzhledem k tomu, že je čas maturit, nezbývá mi mnoho času na psaní a čtení.
Za sebou mám již dvě písemné zkoušky - praktickou a sloh z češtiny.
Řeknu Vám, že jsem čekala lepší témata. Po otevření zadání jsem měla jasno, že vypravování to bude muset zachránit. A tak se stalo, že mě vypravování s prvky sci-fi inspirovalo pro mou novou povídku. Slohovka, kterou jsem odevzdala je takovou zkrácenou verzí této povídky. Pokud se ke mě vůbec dostane zpět ( mám takový dojem, že dostaneme zpět čistě jen výsledky), dám Vám ji sem.
Nejsem ten typ člověka, co píše dlouhé povídky na pokračování, sama však nemám tušení na kolik částí tato povídka bude.
Přeji Vám tedy příjemné čtení. Za Vaše názory budu velmi vděčná, tak se nebojte ani kritiky. :)
Vaše Týna ┼


Pomalu se propadala do temnoty. Sněhové vločky vířící se ve větru jí pokrývaly tvář a teplem se proměňovaly v lesklé kapky vody. Byl to konec, nebo začátek?
,, Vždy, když něco končí, něco nového začíná." Má tento citát v sobě opravdu pravdu, nebo je to jen lež pozlacená pravdou? Bude něco po smrti?
Zatímco se propadala do věčnosti zapomnění, kdosi vlekl její tělo pryč od toho všeho. Od sněhu pokrytého tím zázračným životním elixírem. Jako čerený koberec při svatebním obřadu.
Její tvář nyní zdobila rudá, krvavá jizva, táhnoucí se po celém obličeji. Znamení, které mělo všechny přesvědčit o tom, že všichni, celý zbytek lidstva, zemře, tak, jako ona.
Otevřela oči, ztěžklé bolestí, víčka zmrzlá od kruté a nemilosrdné zimy. Oblohu na nebi tiše zahaloval plášť večera. První hvězdy ozařovaly Zemi.¨
,,Malé jiskřičky naděje" Pomyslela si nahlas. Stále ještě žila. Injekce s jedem ji však pomalu zabíjela.
Pozorovala tu krásu noční oblohy. Možná se stane jednou z nich. Chtěla by u sebe mít svoji malou dcerku, ale to nebylo možné.
Celé její tělo žhnulo bolestí. Věděla, že jí nezbývá mnoho času. Neměla nejmenší tušení, kde je. Ale Rose byla v bezpečí. Věřila. To bylo podstatné. Její sestra, dvojče, se o ni postará, ochrání ji.

A tak, než měsíc rozjasnil nebe v celé své kráse úplňku, usnula navždy. Poslední slova, věnovaná tichu zněla: ,, Miluji tě Rose." Poté se plamen života z jejích očí vytratil navždy. Hvězdy zářily dál.


Psal se rok 2175. Oblohu toho rána rozjasňovaly jarní paprsky slunce. Na lidskou populaci však ne. Vítr si pohrával s pískem a suchou hlínou. Země byla prázdná a zničená.
Hluboko v podzemním úkrytu, uprostřed pustého, avšak zatím hustého lesa, se skrýval zbytek lidské populace. Pět lidí.
Otevřela jsem pomalu oči. Tma kolem, mě přiváděla do zmatků. Nevěděla jsem, kolik je hodin. Mohla být noc, mohl být den. Tady jsme o tom už více než rok nevěděli. Zde byla tma pořád.
Malá Rose ještě uvězněná v sítích dětského snu, tiše oddychovala. Její blonďaté vlásky jí splývaly kolem té nevinné tváře. Byla mým světlem v temnotě. Škoda, že už nikdy nepozná svou maminku. Jistě by od ní získala tolik lásky. Já nikdy nebyla mateřský typ. Rose ve mně však vzbuzovala pocit, že ji musím chránit. Byla jsem jen ubohou náhradou. Bezmezně však Rose miluji.


,,Mami."


Ta slova měla patřit mé sestře. Teď, s velkou odpovědností, ta slova patří mně. Aniž bych o ně stála.

Ta slova mě hřejí a ničí zároveň.
,,Máma."

Ano, má sestra Elen. Lepší polovina mě, mé dvojče. Byla mrtvá. Ta monstra nám ji vzaly. Stejně, jako zbytek lidstva. I ji zabily.
Jedné zimní noci, krátce potom, co jsme utekly hledat úkryt. Prozradil nás pláč Rose. Byla jí jistě zima a měla hlad. Byla na světě jen pár měsíců. Nelze ji z toho vinit.
Tu noc jsem to měla být já, Ne ona. Vrhly se na nás a chtěli nás zabít. Všechny. Děsivé oči, které se vpíjely do mých. Tolik nenávisti. Smrt. Vysvobození. Dokázali zabíjet duši člověka jen pouhým pohledem.
Vyvázla jsem živá jen díky Richardovi, který mě v lese zachránil. Mou sestru jsme nemohli zachránit. Odvlekli ji pryč, hned co jí píchli jed. Už kvůli Rose jsme nemohli riskovat a zůstat. Běželi jsme lesem pryč od nich. Pak mě zavedl do úkrytu, kde bylo v tu dobu ještě dalších deset lidí.

Mou sestru jsme objevili o pár dní později.
Vykopali jsme hrob a kříž ze suchých větví položili ho na něj.


Výhoda našeho úkrytu byla v tom, že jsme se nacházeli v lese. Pozůstatky z dob 2. sv. války. Úkryt, který po trošce vylepšení nebyl k objevení. Nic nenaznačovalo tomu, že tady nějaký úkryt je.
Mech obalil dveře do podzemí zcela dokonale.


Zatímco ostatní pospávali, jen Patrik a já jsme hlídali oheň. Jediný zdroj světla a tepla tady. Přiložila jsem. Dřevo praskalo a oheň uklidňoval.
,,Jdi spát Patriku. Potřebuješ si odpočinout." Řekla jsem mu. Dobře jsem věděla, že je unavený. Bylo mu něco málo přes padesát. Nepřiznal si, že už mu není okolo třicítky, jako nám. Byl příliš tvrdohlavý. Ale únava ho zmáhala natolik, že jen kývl a šel spát.

O pár hodin později, jsem vyzkoušela zapnout rádio. Jediné spojení s okolním světem. Jenže, to by museli být někde alespoň nějací lidé. Nikdo se už rok neozýval. Jen šumění. Beznaděj ukrytá v tichu rádiových vln, do kterých nikdo nic nevysílá. A pak ten divný zvuk...

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama