,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Květen 2017

Jako zabít ptáčka

27. května 2017 v 0:02 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

,,Podle mě je jenom jeden druh lidí. Lidi."



Název knihy: Jako zabít ptáčka (To kill a mockingbird)
Autor: Harper Lee
Maycomb v Alabamě je bezvýznamné ospalé provinční městečko obklopené poli s bavlnou. Ve 30. letech 20. století jsou Spojené státy americké zachváceny hospodářskou krizí, ale ta se obyvatel Maycombu dotýká jen okrajově. O letních prázdninách je největší starostí osmileté Čipery a dvanáctiletého Jema vymýšlení plánu, jak vylákat místního podivína z jeho dobrovolného domácího vězení. Když je ale mladý černoch obviněn ze znásilnění bílé dívky, události naberou dramatický spád. Obhajoby se ujímá otec Čipery a Jema, advokát Atikus Finch. Toho čeká předem marný boj s předsudky, strachem a nenávistí.
Román Jako zabít ptáčka ale rozhodně není o rasismu a nespravedlivých soudních procesech. Je to čtivý příběh o dospívání a braní rozumu, o různých formách osobní statečnosti, o přetvářce, morálce a zodpovědnosti. To vše vyprávěno pohledem osmiletého děvčátka. Harper Lee knihu dokončila v roce 1959 a román měl okamžitě obrovský úspěch. Získal Pulitzerovu cenu a dočkal se filmové adaptace s Gregory Peckem v roli obhájce Atika Finche.

Kniha, která Vás pohltí a možná změní Váš pohled na svět. Tak by se dala jednou větou popsat tato kniha. Alespoň mě za srdce chytla určitě a zařadila se tak k dalším mým ,,srdcovkám" ( O těch mimochodem plánuji v brzké době článek).

Zpočátku se vše jeví jako milý příběh o dětství, sourozeneckých vztazích s bratrem, přátelství, rodině. Hlavní hrdinkou je osmiletá dívka, tak trochu svéhlavá Čipera. Má staršího bratra a otce právníka. Děj se točí okolo tajemného souseda odnaproti a nespravedlnosti všude kolem.

Hlavní hrdinka poznává okolní svět, začíná chodit do školy a jak roky plynou její bratr, jeho chování, se mění. Nerozumí tomu, proč. Postupně poznává všechny obyvatele Maycombu a jeho historii. Toto jednoduché vyprávění jsem si užívala. Jako bych se vrátila zpátky do dětství.

Avšak věděla jsem, že i za tímto vším, se skrývá něco velkého. Jednalo se totiž o dobu, ve které jsou si sice všichni papírově rovni, ale předsudky tu vládnou dál. Běloši pořád viděli v černoších ,,negry" a podřadnou rasu. A tak se dostáváme k ději, kdy byl za znásilnění a zbití mladé dívky obviněn jeden z nich - Tom Robinson, kterému byl jako právník přiřazen právě její otec Atikus. A právě v tomto okamžiku už svět osmileté dívky přestává být naivní k okolnímu světu a nenávisti, předsudkům v něm.


Během čtení budete hodně přemýšlet. O lidech. Jejich povaze. Chování. O tehdejší době a souvislostech s dnešní dobou.


Přečetla jsem ji za necelé dva dny a přestože mi chvilku trvalo než jsem se ponořila do děje a sžila se s autorčiným způsobem psaní, najednou jsem jsem se smála, najednou jsem se rozčilovala nad nejen tehdejší dobou, po chvíli jsem chtěla brečet a...pak jsem byla u konce a chtěla jsem vědět jak to asi bylo dál.

Moc se mi líbila ta prolínavost dětství s dospíváním, naivita s prozřením. Miluji knihy s hlubším významem.

Tato kniha je taková ,,klasika". V Americe ji mají v povinné školní četbě. Mám dojem, že pokud by se do povinné četby zařadila i u nás, nebylo by to na škodu.
Knihu mohu, jak jinak, než doporučit. Může Vám změnit pohled na spoustu věcí. A pokud ne, nudit se určitě nebudete!

Hodnotím ji tedy 95%

Doufám, že Vás má dnešní recenze neodradila, ale naopak motivovala k tomu, abyste si knihu Jako zabít ptáčka přečetli, protože tato kniha za to vážně stojí. Je to jedna z těch, které se Vám vryjí do paměti.

Četli jste knihu? Jaký na ni máte názor Vy?

Viděli jste film? Budu ráda, když mi sdělíte své dojmy, neboť já se na něj teprve chystám.

S přáním příjemného čtení,
Vaše knihomolka Týnuš

Nekonečné dny

24. května 2017 v 23:19 | Kristýna Mendlová |  Knižní recenze

Název knihy: Nekonečné dny
Autor: Claire Fuller
Překlad: Veronika Volhejnová
Vydalo: Argo (2017)

Svět za Velkým předělem se propadl do nicoty i se všemi jeho obyvateli.
Zůstali jen dva z nich - osmiletá Peggy a její podivínský otec. V rozpadlé chatce uprostřed hlubokých lesů se učí přežít z darů přírody, a hlavně se sebou navzájem. Pak se ale jednoho dne z lesa vynoří tajemný vousáč Reuben a Peggy začne poznávat, že všechno je možná docela jinak, než jak jí otec vtloukal do hlavy. Co když žádný konec světa nenastal? Co když její rodný dům v Londýně ještě stojí a matka v něm stále čeká na její návrat? Nekonečné dny znamenají podle nakladatelů strhující příběh o temných stránkách člověka, ale i o krásách přírody, naději a přátelství.

Příběh začíná v listopadu 1985. Protože má dvě dějové linie - minulost a přítomnost. Rychlým sledem událostí poznáte matku, koncertní pianistku, Ute, vypravěčku a hlavní hrdinku našeho příběhu Peggy, jejího poněkud podivného otce a jeho pár přátel - jsou to takzvaní ukrývači. Lidé, kteří se chystají na konec světa a tomu podřizují vše.
Zpočátku je docela zajímavé a místy vtipné být pozorovatelem této skupiny lidí, jak píšou jeden seznam za druhým a věří, že přijde konec světa. To vše ovšem do chvíle, kdy otec začíná být touto myšlenkou opravdu posedlý a děj se zvrtne. Opravdu totiž svou dceru Peggy vyláká do lesa hledat Die Hutte. Cestou spí v lese a učí se o sebe postarat - lovit veverky, sbírat plody, rozdělat oheň bez sirek...ale také to vše společně přežít.
Vztah mezi dcerou a otcem cestou chladne a z otce se stává šílenec. Avšak Die Hutte nakonec opravdu naleznou.
Ne, nechci Vám tu spoilerovat celý děj a prozradit Vám vše. Tady, v Die Hutte, totiž hlavní děj knihy teprve začíná nabírat na obrátkách
.
Mě osobně se kniha opravdu líbila. Naleznete zde opravdu propracované, detailní líčení přírody a psychický vývoj charakteru jednotlivých postav je skvělý. Malá osmiletá dívka se promění v téměř dospělou ženu a otec z podivína v naprostého šílence. Oba uprostřed ničeho, jediní přeživší z celého světa. Ale je tu ještě někdo třetí.
Ovšem kniha má i stinnou stránku - u konce mi připadá děj nerozmyšlený. Jako kdyby autorka chvátala a nedomyslela konec. Možná to byl účel, ovšem mně ještě stále vrtá v hlavě.
Ale protože si každý může udělat obrázek o konci, není to dle mého názoru až tak zásadní chyba a tak knihu vřele doporučuji všem, kteří si rádi počtou nějaké ty psychothrillery a nejen jim.

Knihu hodnotím 85% :-)

Četli jste tuto knihu? Jaký máte názor vy? :-)

Nečetli? Tak doufám, že vám má recenze pomohla v rozhodování a třeba si ji i vy přečtete.
(Určitě se pak tady v komentářích podělte o váš názor :-) )

Máte tip na nějakou skvělou knihu? Tak neváhejte a podělte se o ni v komentáři :-)

Příjemné čtení přeje Vaše Týnuš :-)

Maturita

14. května 2017 v 22:27 | Kristýna Mendlová |  Básničky
Učení,
hlava prázdná,
bolí
kolik dní,
nocí
už ležím v tom boji
a nenacházím nit,
co všechno by spojila,
v jeden celek.

V tak tichém údolí,
hlučném zároveň
pustém a plném myšlenek
je pouhé nic
plněné ironií
a přitom mnoho
všeho toho
co měla bych vědět
ukryté hluboko v zapomnění
znalosti dávno jsou už pryč
času nemnoho
a maturita v hajzlu.