,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Básničky

Ve stínu splínu

25. července 2017 v 17:14 | Kristýna Mendlová
V odrazech zrcadel
sklíčená samotou
halí se do šatů
utkaných temnotou.

A nitky lží
v přetvářku ušité
zatají bolest
to všechno zlé prožité.

Jednou let nahoru
do krásných výšin
a pak pád do dolů
plného nížin.

Spálená křídla
sny v oblaku dýmu
duše se ukryla
do stínu splínu.

Jen popel šeptá ti
že zbyla naděje
křídla se zahojí
duše se usměje.
A bude líp.

Šepot

21. června 2017 v 23:02 | Kristýna Mendlová
Šepot,
tanec do ticha.
Dnes každý někam pospíchá.
A není kam.
A není proč.
Jen zastav,
chvíli stůj a zůstaň,
v šepotu křídel motýlích.

A nezbylo ti nic.

7. června 2017 v 14:16 | Kristýna Mendlová
Ticho a jen stín funebráka
když se smráká
kráčejíc pro duši tvou
noční tmou
smí spatřit křídla snů
černých havranů
jak s křikem v tmách se ztrácí,
oči jim v temnotě září,
když tvoje zhasly
a nezbylo ti nic.
Už nikdy víc.
Nic k vědění
nic k snění.
Ani k bdění.
A konec je tak blízko.
tvé tělo v hloubce nízko.
Oni slétají se níž.
S poslednim úderem času
lehká jest zemská ti tíž.

Výsledek obrázku pro raven at night

Maturita

14. května 2017 v 22:27 | Kristýna Mendlová
Učení,
hlava prázdná,
bolí
kolik dní,
nocí
už ležím v tom boji
a nenacházím nit,
co všechno by spojila,
v jeden celek.

V tak tichém údolí,
hlučném zároveň
pustém a plném myšlenek
je pouhé nic
plněné ironií
a přitom mnoho
všeho toho
co měla bych vědět
ukryté hluboko v zapomnění
znalosti dávno jsou už pryč
času nemnoho
a maturita v hajzlu.

Odhalená

29. dubna 2017 v 13:13 | Kristýna Mendlová
Krásný víkend všem! ♡
Dnes tu pro vás mám báseň na téma týdne. Je to již druhý článek na toto téma, ale mám dojem, že s tématem ,, Život v bublině.'' báseň souvisí. Každý z nás se totiž hledá a dokud se opravdu nenajde, žije v iluzi.


Tak prázdná
a přitom plná zcela
z mojí mysly
stala se chladná cela.

A z mých rtů
jsou neprostupné mříže
šeptajíc lži
jen nechoď ke mně blíže.

V prázdnotě pusté
já ukrývám se sama
až trochu obskurně
prožívám tohle drama.

S kapkou schizofrení
spatřím všechny své tváře
spojí se v jednu
a ta mi ruce sváže.

Teď
celá nahá
boj o sebe tu svádím
znásilněná
svou odvrácenou tváří.

Před zrcadlem
klesáme hloubš i níže
má duše rozhodla se
zbavit té zemské tíže.

Proč být někým jiným
jen ticho křičí pravdu
pro moji duši
jak spáchat sebevraždu.

Tak v tichu
sama
v temnotě světlo dýchám
barvy mé duše
občas tak temně smíchám.

S věčností monotóní
v odrazu zrcadel
duše má zůstala nahá
V závojích ticha
v naprostém osamění
poznala sebe sama.

Nadhled

26. dubna 2017 v 21:54 | Kristýna Mendlová
Krásný večer všem čtenářům mého blogu!
Dnes přidávám novou báseň a článek na téma týdne ,, Život v bublině".


Každý z nás má občas starosti a problémy. Vůbec nezáleží na věku či pohlaví. Občas kolem sebe vytváříme stěny, které pak těžko bouráme. Jakmile se objeví drobná prasklinka a my tu zeď, stěnu ,,bubliny", narušíme, objeví se nové problémy. Kolotoč, který nezastavuje, jen čas od času zpomalí a my lehce nabíráme dech.
Nelze se divit, že se pak jen musíme přetvařovat. Učíme se lhát, zatajovat. Až i my věříme té lži. Nakonec o nás nikdo nic neví. Nezná nás. Zná jen tu část, kterou dovolíme druhým znát. Ale proč? Vše co v sobě takto dusíme jen upevňuje tu neviditelnou bublinu. Nakonec jsme osamělí mezi lidmi.
Neznáme sebe, podceňujeme se, nevěříme sobě ani druhým. Nikdo tu pro nás není. Dáváme totiž jasně najevo, že nemáme zájem. Nechceme lítost. Nechceme společnost. Nechceme o problémech mluvit. Natož hledat řešení. My vlastně nemáme problém. My jsme jen opuštění. To ostatní nás opustili! No ne?
Ale no tak. Vážně? Oviňovat ze svých problémů druhé je častá chyba nás všech.
Není to řešení.
Hledat řešení a přemýšlet nad ním, je správná cesta. Ale vždy musíme hledat vinu především v sobě. A změnit se. Poučit se ze svých chyb. To je nejtěžší.
Až nedávno jsem sama sobě připustila, že můj negativismus mě dost ničí. Že už to tak nechci. A dala si výzvu, být pozitivní. Nevzdávat se. Neztrácet víru v sebe a věřit i druhým. Především však sobě. Možná, že až zcela skončí škola, zůstanu zcela sama. Už ta představa je hrozná. Ale počítám s tím. I na ZŠ to tak u mě bylo. Nejlepší kamarádka se po pár měsících ani neozvala. Kdybych nemusela přestoupit, možná bych ji zcela ztratila. Tak to je. Někteří lidé jsou s vámi jen na čas a pak odejdou. Zvykejte si. Bolí to. Ale život je takovej. Po čase to přejde.
To, co dnes považujeme za hrozné a příšerné nás může posunout dál. I já jsem si před pár lety, když jsem přestupovala, myslela, že můj život končí. Na základce téměř bez přátel, na střední konečně nové tváře, zábava. Přestup mi vzal kariéru knihovnice. Dobré známky. Zájem o učení. Nově získané přátele. Svobodu, kterou nabízel intr. Když nad tím vším přemýšlím dnes, jsem za přestup i ráda. Poznala jsem totiž nové lidi. Zjistila jsem, jaké je to opravdu nenávidět školu. A zjistila, jaká opravdu jsem. Bez téhle změny, bych se tak moc nezměnila. Možná bych ještě pořád psala zamilované básničky. Možná bych tu nebyla, protože bych skončila jako anorektička, kterou na intru nikdo v jídle nehlídal. Možná. Ale stejně bych nakonec skončila sama. Před zrcadlem, které odhalí všechnu tu falešnou přetvářku. Jedno mám se starým já stále společné, sebenenávist. Té bylo za ty roky dost. Lituji těch let. Zbytečně promrhané chvíle. Mohla jsem udělat hodně věcí jinak. Možná. Měla jsem se poučit hned. Už proto tak moc chci změnu. Bylo toho dost. Pomyslná bublina mě málem udusila. Mohlo to skončit všechno navždy. Všechno špatně.
Teď vím, že nic není tak těžké, jak to vidíme. Ale nejtěžší je najít odvahu a přiznat si, že to my to musíme všechno zvládnout. Za svůj život, ručíme my osobně. Nikdo jiný to tu za nás neodžije a neudělá. My můžeme změnit sebe a tím i náš život. Může být smutný a přesně naopak. Všechno ostatní je až druhotné. Otázkou tedy zůstává, proč si to všichni uvědomíme až po tak dlouhé době? Proč tak dlouho žijeme v bublině, která nás může zabít? Pomalu nás sžírá.
Musíme se naučit vážit si života. Každé chvíle s našimi milovanými, přáteli, sami se sebou. Měli bychom si vážit sebe a nežít v té bublině. Jednoduše ji propíchnout jehlou a volně dýchat...

Nechci žít s úsměvem
co přetvářka ven tlačí
vždyť bylo dost už slz
je čas zas znovu začít.

Nechci jen předstírat
že život můj mi stačí
přiznat, že nestíhám,
že tudy je to kratší.

Snad zkratka do pekel,
mám se aspoň kde zašít,
jestliže nevyjde
ta z cest, co chci dnes začít.

Nehledat důvody,
proč žít
a prostě žít,
starosti budou vždy,
tak nech je volně jít.

Je na čase, zas za sebe
svou roli správně hrát
není tu důvod
proč měl by sis ji brát.

Že něco nevyšlo?
No co, zas bude líp.
Ber to vše s nadhledem
žij tak, jak TY chceš žít!

Boj o život

13. dubna 2017 v 23:26 | Kristýna Mendlová
Vzdalujem se
snad dávno jsem ti cizí
přitom zároveň
se stříbrným nástrojem
hledám úkryt
i tvůj konec
- smrt vítězí nad tebou.

A ty tiše přihlížíš
pranic již nevzmůžeš
neslyšně odcházíš
jak vzácný elixír
z mých bílých paží
- tak klidně a štiplavě
mé modré žíly
tak svěže a ponuře
voní rudě
na konci tebe

Už nastal klid zbraním
odcházíš
bez kapky svědomí
a do ticha neklidného
zní moje poslední sbohem.

Hvězdný prach

8. dubna 2017 v 22:48 | Kristýna Mendlová
Zavři oči
padá hvězda
vzdala se své naděje
že se jednou
nejen měsíc
se svým sluncem zasměje.

Zavři oči,
padá hvězda
s hvězdným prachem z vesmíru
- nejsou slzy
-není bolest
rozpadla se na prach zcela
umírala ve smíru.
Zavři oči, něco přej si
za tu hvězdu z vesmíru.

Rozbouřená

8. dubna 2017 v 22:37 | Kristýna Mendlová
Rozbouřená
jak vzteklý oceán
či černá obloha
protkaná blesky

Bez víry
že vyjde slunce
a jeho paprsky nahradí stesky

Déšť
ze slz vodopád
svou tíhou trhá řek hráze

Opravdu
dál už nechci vic bojovat
není jen ohraná fráze.

- slunce už nevyjde,
nebude hezky.
Nespatřím budoucnost,
své životní stezky.
Nikdy víc, nechci nic.
Na konci téhle mé cesty,
do ticha zní moje poslední sbohem...

Pachuť smrti

31. března 2017 v 23:01 | Kristýna Mendlová
Snad je to jenom ironie
a věčná hra si s otázkou
proč všichni kolem umírají
jak končí řádka za řádkou

Už zase zhasl plamen svíčky
další z blízkých je v nebi
jestli tedy vůbec je
- to nikdo z živých neví

A zase smutno
v srdci prázdno
bolest co mě touží zbít

Už zase další
slzy v očích
kolem smrt
chce mi vše vzít

A zbyla temná
pachuť smutku
žal co nechce odejít.

Jen chladno
pocit dušezmatku
a nevím
jak své rány skrýt.

To byla další
kapka smutku
nechce se mu pryč odejít.

Popel ve vesmíru

21. března 2017 v 22:35 | Kristýna Mendlová


Přemýšlení
o všem co je mi bráno
noci promarněné
po nich zbytečné ráno

Přežívání
z toho co je mi dáno
opět bojuji
když dávno je prohráno

Jen časy promarněné
snahou svůj život zvládnout
k čemu to všechno
když stačí smyčku stáhnout

K čemu žít
trápit se dlouhé roky
ve své hlavě
v myšlenkách zlých se topit

Proč jít dál
když stále cestu ztrácím
k minulosti se v přítomnosti vracím

Je tak snadné
se v životě hned ztratit
tak proč víc
tu čas tak trapně tratit

Na co čekat
dlouhé zbytečné roky
na co činit
další jen špatné kroky

Čeho se lekat
ke smrti každý spějem
zemřít mladí
ne všichni si to přejem

Avšak ja doufám
že nepřijde už ráno
dnešní noc
mám s životem dohráno

V srdci dávno
pusto a věčné prázdno
dnešní noci
snad vše bude skoncováno

S tímto prázdnem
co uvnitř mě tak sžírá
s bolestí
co na mých rukách zmírá

A vlastní vůlí
já dneska skončím v míru
zítra popel
budu jen ve vesmíru.

Nezbylo víc
vždyť nezáleží na tom
jsem jenom člověk
jen pouhopouhý atom.

''Nezbylo nic
nehledej v tom víc
jsem jen pouhé nic
prach ve vesmíru''

Odcházím

17. března 2017 v 14:00 | Kristýna Mendlová

V tichu
a v temnotě
slova se ztrácejí
mlčení má tu svůj význam

v iluzích zamčené
vzpomínky bolavé
trhají andělům křídla

prázdnota děsivá
v srdci i v očích
zoufalá neznalost
co si teď počít

s propiskou v ruce
v poslední chvíli
píšu vám dopis
že nezbyly síly

poslední dopis
snad někdo pochopí
život je cesta
kterou si nevolím

život je trápení
hra plná iluzí
prohry moc bolí
a smrt dá klid svědomí

odcházím s vědomím
že nezbylo nic
nejsou už možnosti
nemám už víc

odcházím
všechno co zbylo vám dám
odcházím navěky
ocházím spát

Deziluze

12. března 2017 v 13:25 | Kristýna Mendlová

V naprosté deziluzi
s věčnou ironii křížků
nesdílíš apatii
ze všech těch lepších zítřků

Tváříš se zúčastněně
však nevnímáš nic zcela
a z tvojí hlavy
je bezúniková cela

Jsi jako střela
čekajíc výstřel před spouští
marně jen čekáš
když duše tělo opouští

Ve vší té deziluzi zítřka
zavřený v myšlenkových celách
se vrháš k pustým výškám
chceš odprostit se zcela

A tak se vrháš
z těch nekončících výšek
pomalu hasne
ten plamen temných svíček.

A tak se vrháš
proti všem lepším zítřkům
bez křídel
sám sobě zhasl svíčku.

Labyrint iluzí

11. března 2017 v 21:24 | Kristýna Mendlová
Život je labyrint
co přestávám chápat
tak lehce se ztrácím
až začínám tápat

Tak ztrácím se v myšlenkách
unikám z reality
ve snaze zdůvodnit
obraz své identity

Život je iluze
a smrt je realita
každý k ní dojdeme
většina nepospíchá

Život je vidinou
štěstí a úspěchů
tak cestou za štěstím
žijeme ve spěchu

Život je labyrint
v němž já se nevyznám
že hodiny tikají
většina nepřizná

A tak dny utečou
zbyde jen vzpomínka
na roky ztracené
když jsi jen pospíchal

Apatie

10. března 2017 v 23:07 | Kristýna Mendlová
V záchvatu apatie
kde stejnokroje vládnou
tak tíživě pošetile
deprese touží mě níž stáhnout.

Do propastí,
z nichž hledat cestu vzhůru
lehce připomíná
překonat noční můru.

Ke světlům temnoty
dnes snaží se mě zlákat
a žadný z démonů
se nemíní jen flákat.

Snad možná z recese
dnes snaží se mi vládnou
vážně je těžké
se nedat a vše zvládnout.

Jsem ta, co zůstala dole

18. února 2017 v 17:17 | Kristýna Mendlová
Čas plyne rychle
utápí mě ve svých spárech
topím se ve vzpomínkách
a duše má je v cárech.

Snad chce mě zničit
já se snažila jen chytit
pár střípků vzpomínek
co v hlavě mé se třpytí.

Teď jenom minulost
mě v přítomnosti ničí
a budoucnost je prohraná
já zůstala jsem ničím.

Snad možná v temnotě
teđ hledám cestu vzhůru
snažím se jen zlikvidovat
tuhle noční můru.

Stále jsem sama
jsem ta, co zůstala dole
toužím už skončit
tu netišící se bolest.

Toužím čas vrátit zpět
a naplnit ty plány
žiješ v mých vzpomínkách
snad hvězdy nám nepřály.

Snad aspoň projednou
teď vyslyší mé přání
vezmou mě za tebou
a vyčistí mé šrámy.

Snad se tam shledáme
a splní se nám plány
doufám že neztratím
se někde v chladné dáli.

Stále jen vzpomínám
tiše se ztrácím v čase
oči své zavírám a otvírám je zase

Stále jen přemítám
snad právě čteš ty řádky
řádky k nimž připínám
i mé duševní zmatky.

Vina

28. ledna 2017 v 16:44 | Kristýna Mendlová

Ovíněná,
se sklenkou hořkosti
ve sprše lží
chladných jak sníh
jak ty
a tvoje pravdy

Obviněná,
bez kapky citu
a bez soucitu
se srdcem jak led
tu stojím
- koukám se jak mlha
tiše tě skrývá
a chrání mě
od tebe samého

Zklamaná
s kapkami lítosti
stékajíc po tváři
bloudíme tmou

Zlomená
s křídly jenž nevzlétnou
už nikdy víc

Zrazená
cítím svou vinu
v slepotě
v šepotě
vnímám svou chybu

Jen mlha v oparu
jemného ovínění
mě tiše chrání
- přede mnou samotnou

Výsledek obrázku pro fault blame

Úlomky střípků

23. ledna 2017 v 20:01 | Kristýna Mendlová
Na prázdný papír
vkládám pár písmen
jak hádanku skládám je
do slov a vět

na prázdný papír
tu bílou stránku
popíšu o čem je
dneska můj svět


ve světě z písmen
skládám svůj příběh
a někdy pár kousků sem nepatří

k příběhu střípků
z úlomků ze skla
někdy jen papír ti nestačí

je to jak puzzle
tisíce kousků
se stovky obrazů
jenž předem neznáš

je to jak obraz
z tisíce střípků
a až jej složíš
tak život svůj poznáš

Související obrázek

O Malém princi

1. ledna 2017 v 0:00 | Kristýna Mendlová
Šťastný nový rok!!!

Po dlouhé době jsem vzala papír a tužku do ruky a začala na popud mých přátel psát - původně to totiž měla být součást vánočního dárku pro naši třídní učitelku.

Měla jsem téma a po chvíli i myšlenku, a tak jsem vytvořila tuto ,, básničku". Doufám, že milovníci Malého prince ji ocení :)


Na malou chviličku,
zkus se vžít do role,
uslyšíš rolničku,
jak zvonek ve škole.

Na malou chvíli,
či třeba napořád,
zkus býti dítětem
starým tak akorát.

Zkus vidět bez očí,
stále se radovat
opravdu srdcem jen
lze druh milovat

Namluj beránka
či slona v hadovi
nevzdej se dětských snů
pro posměch dospělých

Zkus býti dítětem,
i když jsme dospěli
ochoč si někoho
kdo to fakt ocení

Najdi si květinu,
jedinou na světě
či plátek okvětní,
co jinde nekvete.

Buď Malým princem,
či Malou princeznou
s přítelem věrným
a láskou velikou.

Odpouštěj chyby,
jako Princ květině
a nezlom víru
v lišce své nevinné.

Otevři knihu svou
o Malém princi,
na každé stránce
tam najdeš pár mincí
a nejsou ze zlata,
avšak cenu mají,

do tvého života smysl ti dají.

Zbytečnosti co tě zničí

19. října 2016 v 10:15 | Kristýna Mendlová
Láska je jako rakovina,
zažere se až do kostí,
láska je pouhá píčovina,
co ničí stovky emocí.

Láska je pouhou hrou zbytečnou,
když přes světlo padne stín,
jen pouhé světlo, které tajně,
zničí vše i touhu žít.

Láska je pouhá hovadina,
a jenom věčný boj.
Žij bez lásky - seš za debila,
znáš lásku - nechceš žít.



Láska je jako kocovina
po přepití se emocí,
láska je jako rakovina,
co sžírá tě až do kostí.

Láska je jen hrou na hrdiny,
co nikdy nikdo nevyhrál,
Láska trvá jen po hodiny,
co ničí tě, a zničí nás.

Láska je jenom němá mrcha,
co tě city opije,
a když skončí,
kocovina tě pomalu zabije.

Láska je jen zákeřná nemoc,
láska je jen hra plná lží.

Láska nikdy nebude věrnou,
až jednou skončí, skončíš s ní.
A přesto ti to bude málo,
lásku budeš hledat dál,
až najdeš ji,
zas opět celou,
jsi tam, kde předtím jsi tu stál.

Láska tě tiše, zcela zničí,
a tvoji duši vysaje,
nejeden člověk tajně doufá,
že krutost její roztaje.

První vzpomínka

29. srpna 2016 v 10:16 | Kristýna Mendlová
Někdy, když ráno vstávám
a večer špatně spím,
jak otevřená rána
mě bolí ranní splín.

Jak sůl v krvavé ráně
mě štípe v očích hřích
a po tváři mi stéká
ze srdce zmrzlý sníh.

Tak těžce se pak dýchá
a horko střídá mráz
to vzpomínka se vtírá
a mysl ji chce znát.

Vzpomínka srdce svírá
a mysl nechce pustit
má duše náhle ztěžkla,

srdce chce hlava pomstít.

Malý princ

18. června 2016 v 21:24 | Kristýna Mendlová
Příběhy Malého prince
já přála si stokrát žít,
z planety sem tam se toulat
a dítětem navěky být.

Očima Malého prince,
chtěla bych vnímat svět,
otočit svou stranu mince
a pro sebe mít jeden květ.

S postavou Malého prince,
v té dětské knížce,
já mohla se sžít.
Chtěla bych být jak on - dítě
a dětinské sny si navěky snít.

Zmatek v myšlenkách

15. června 2016 v 12:31 | Kristýna Mendlová
Opět cítím ten pocit,
že nemá nic smysl.
Netuším vlastně,
proč tohle píšu.

Můj život je zbytečný,
jak špatné bludiště-
na kraji ztracená
a kolem jen strniště.

Jak v pasti vězněná,
ztrácím už sílu,
jak hledat cestu ven,
když nemám víru?

Bez víry ztracená,
uvnitř zlomená,
smrti chci naproti jít.

Jak v pasti vězněná,
v duši své zmatená,
život jsem chtěla si vzít.

Maybe once

10. června 2016 v 13:22 | Kristýna Mendlová
Zdravím všechny mé čtenáře, poprvé Vám přidávám svou druhou anglickou báseň. Vůbec netuším, zda je správně gramaticky, ale to časem snad vyladím. :)

,,Dark and gloomier is my minds,
my heart staying strong and I?
I am weak but seems as strong
and my feelings makes me wrong.

And my feelings makes me upset,
I am wrong and little crushed.
I am OK, really fine.
Look, my smile,
dont worry" said.
,,I am I, please let me be,
maybe once I'll be free"


Překlad:

,,Temná a temnější je mysl má
srdce je silné a co já?!
Já jsem slabá avšak vypadám silná.

A moje pocity, činí mě naštvanou,
jsem špatná a zdrcená.
Jsem OK, opravdu v pohodě,
podívej se na můj úsměv, neboj se," řekla.
,,Já jsem já, prosím nech mě být.
Možná jednou budu volná."

Zpátky do reality

10. června 2016 v 13:00 | Kristýna Mendlová
Vracím se z pohádky zpátky do reality,
byl jsi jen etapou hledání identity.

Hledání něčeho, co už tu není,
myšlenky černé, den ze dne se mění.

Odstíny černě v myšlenkách ukryté
žijící ve mě vzpomínky zaryté.

Pod vší tou přetvářkou smíchu a úsměvů,
skrývá se smutek ukrytý v éteru.

A ty to nevidíš, nic z toho nevnímáš
je to moc dobře ukryté v hlubinách.




,,Vzpomínky na štěstí v době neštěstí,
nikdo štěstí nevidí, nikdo ho neslyší, jak kráčí kolem klidně a tiše."

Myšlenky sebevraha

6. června 2016 v 7:44 | Kristýna Mendlová
Zdravím všechny čtenáře,
přidávám sem novou, trochu děsivou a mírně depresivně působící báseň.
Vím, že se nerýmuje úplně ve všech částech, ale kdo tvrdí, že se musí báseň vždy rýmovat? :D
Vaše xxxTýnušxxx :*

Je zvláštní si připustit tahleta slova,
Slova co bodají do srdce hluboko,
tak moc tě bolí, že ztrácíš se z obav
a chtěl bys čas vrátit před tohle daleko.

Teď sedíš v pokoji, žádná tvá slza
přemýšlíš jak napsat tak smutné fráze,
chtěl bys svět změnit,
zas a pak znova,
avšak v duši tušíš,
že stejně nic nezměníš.

Vzpomínky bolí,
a na rukou jizvy,
ti tiše říkají, co vše ti zbylo,
na zdi ti hodiny pomalují tikají
a ty víš že budou ti tikat i z obav.

Stojíš před zrcadlem
a jenom tvá zloba,
se kouká na divadlo plné tvé slabosti.
Napovrch kamenná tvář uvnitř svádí,
boj jak se zabít
a zda si vzít provaz.

Uvnitř té propasti
bezedné prázdnoty
krčí se bolest a temný je den,
ačkoliv přemýšlíš stále a znova,
musíš to zatajit
ač chce to ven.

Nikdo nic neznajíc,
jen ty tiše čekajíc,
než skončí tvůj další mizernej den.
Posloucháš ostatní v hloučku šeptajíc,
a každý má nejeden zbytečný sen.

Den ti už končí,
ty vracíš se zpátky,
do noci samoty,
smutného tance,
už tiše hodiny na zdi ti tikají
nadešla určená hodina konce.

Není čas pro mysl,
všechno je nesmysl
a svět není místo,
které bys zvládl.
Všechno je načisto.
už ne nanečisto.
S balíčkem prášků
bys měl to snad zvládnout.

Leháš si do vany
a stránky popsané,
pokládáš na skříňku,
čteš si ta slova.
Voda je vyhřátá,
vůle tvá nejistá
a ty pořád váháš
zda takto či onak.

S nádechem vína,
saháš po žiletce,
znáš ji tak dlouho,
až jednoho mrazí.
Tiše s ní přejíždíš po žilách znova,
krev se už leskne na kovovém ostří.

Nevnímáš bolest,
tu dávno jsi udusil,
vnímáš jen krásu tekoucí krve,
je ti už jedno,
že je to poslední,
poslední řez,
co právě jsi provedl.

Krev tiše teče,
ty nevnímáš teplo,
už je ti zima a chce se ti spát.
Nevíš zda působí na tebe droga,
či mdloba z toho, že krev teče dál.

Nakonec usínáš s úsměvem na tváři,
je ti už jedno, jak to vše dopadne.
Jsi jenom sebevrah s vinou svou se lháři,
kdo tě tu najde a koho zlost popadne?

Tvé tělo leží, ve vaně krvavé,
dvěře se otvíraj, stojí v nich osoba.
Osoba s děsem se na tebe podívá,
Máma tvá pláče, že syna pochová.

A slzy tečou, stále všem dokola,
je to snad opravdu, či jenom sebeklam?
Koukej se na ně,
jak moc jsi jim ublížil
máma tvá čte si ty řádky furt dokola.

Teď jen černý náhrobek,
v rohu hřbitova,
tiše ti zpívá falešnou píseň,
zpívá ji stále a navěky dokola,
chlapec co zemřel sám klidně a tiše.

Jako tabletka hořce se rozpouštíc...

3. června 2016 v 23:08 | Kristýna Mendlová
Jsem jako tabletka,
hořce se rozpouštíc,
nevíš co dokážu,
dřív než mě ochutnáš.

Jsem jako písnička
ve tvých uších znějící,
co pouštíš si dokola
a doufáš, že pochopíš.

Jsem jako kniha,
mám tisíce stránek,
někdy se děsíš
a někdy se usmíváš.

Jsem něžná květina
i tichý vánek
a když mě naštveš,
pak celou mě proklínáš.

Jsem jako tabletka,
hořce se rozpouštíc,
nevíš, co dokážu,
dřív než mě ochutnáš.

Mohu ti pomoct,
a mohu tě zachránit
avšak když mě zradíš
jsem zdraví škodlivá.


Za zavřenými dveřmi

1. června 2016 v 22:46 | Kristýna Mendlová
V hlavě prázdno
a přitom v srdci vina,
tiché zlo,
kolem jen pustá zima.

V duši temno,
já všechno jsem ti skryla,
pouhé dno
a všechno jen má chyba.

V očích slzy,
jen kapky ranní rosy,
nesmíš znát,
mé emoce a pocit.

Zavřít dveře
a neříct nic ti z toho,
co mě trápí,
to, čeho je tu mnoho.

V hlavě plno
mých myšlenek mě sžírá,
pouhý stesk
já do kůže si vryla.

Žádný cit,
já neumím už cítit,
zkus jen chvíli,
se do mé duše vcítit.

Je tam chlad,
jen tiché, smutné prázdno.
pouhý strach
a nekonečně mnoho,
všeho toho.
- Emocí, bezmocí i samoty.

Školní zmatek, či fakt statek?

30. května 2016 v 21:34 | Kristýna Mendlová
Zdravím všechny čtenáře tohoto blogu, a opravdu doufám, že tento článek nebudou číst žádní učitelé :D
Možná si říkáte proč to sem teda dávám, když nechci, aby si to někdo četl, ale já jinak nemůžu a musím se o ni s Vámi podělit.
Tahle ,,básnička" vznikala na začátku školního roku, když jsem se neuvěřitelně nudila - každý snad má den, kdy ho prostě nic nebaví, a tak i obsah hovoří za vše :D

Na hodině živočišky
kvočna kouká na slepičky,
učíme se kraví vědu,
nebaví to ani dědu.

Prý byla jednou jedna kráva,
inseminaci neměla ráda,
jeden kop a jedno bůů,
z chovatele stal se vůl.

Ptali jsme se jednou kvočny,
jak se kráva cítí asi,
řekla nám,
že není kráva,
avšak vejce snáší ráda.

Laktace nám mléko dává,
kráva zbaví se ho ráda,
prý má velká vemena
a teď jdem na semena.

Na hodině kytkovědy,
poznáváme různé jedy,
posypeme kytičku,
ať vyroste trošičku.

Kytky kvetou,
slunce svítí,
ve třídě už žáci klíčí,
učitelka neměnná
učí nás poznat semena.

Další předmět naší nudy,
máme ho už plné zuby,
je OBK s Kaktusem,
,,Proč tu sakra, stále jsem?!"

Tabulky a psaní v ZAVu,
stereotyp bez nápadu,
mám pocit, že usínám,
co píšu moc nevnímám.

Zvonění a ztráta v davu,
přestávka a konec hladu,
po pauze jen zvonění,
další školní nudění,

Razimír se Štepnimírem,
pak Mížala s Hermelínem,
Dezidér a jiná jména,
matika je pro nás skvělá.

Nepochopí kdo nezažije,
když to v naší třídě žije,
učitelé jsou tu fajn,
cestovní ruch je však klam.


...
Plánovala jsem ji dopsat a nejspíše ji i někdy dopíšu.
Jinak chci jen upozornit, že žádná část této ,,básničky" nemá za cíl nikoho urážet. Je to bráno pouze jako vtip, tak to tak prosím berte. :D

Vaše Týnuš :*

Stín smrti

26. května 2016 v 17:56 | Kristýna Mendlová
Tak teď přidávám jednu básničku, vzniklou ve škole, tak jako vlastně většina :D Alespoň vidíte jak se učím :D Takže chci poděkovat spolusedícímu DD, za to, že mi vymyšlí slova, na která něco vždy zkouším napsat když se nudím :) Vím, že tahle nepatří k nejlepším, ale přesto ji přidávám :)
Tentokrát to byla tato slova: les, tma, krev, smrt, stín

Lesem se line temný stín,
kdo jen mi vrazil do srdce klín?
Krev teče tiše,
rudá až černá,
jak dnešní noc,
tichá a temná.

Lesem se pomalu plíží stín,
kdo hrál si s city, se srdcem mým?
Krev tiše teče,
čím dál víc,
s krví už odplouvá i má chuť žít.

S krví už odtéká,
myšlenka na tebe,
pomalu odcházím,
pryč - možná do nebe.

Možná, že do nebe,
anebo do pekla,
všechno je po světě
jen tichá odveta.

Smrt tiše přichází,
život můj odchází
Zavírám oči a tiše sním.
Vzpomínky odešly,
snad kamsi do dáli,
tu naší hru jsme dávno prohráli.

Klid před bouří

26. května 2016 v 17:32 | Kristýna Mendlová
Po pár dnech odmlky přidávám novou básničku :) Tahle, jak obsah napovídá, vznikla cestou do školy autobusem :D

Z ranního autobusu koukám se ven,
v hlavě mi doznívá půlnoční sen.

Z okna se dívám na prázdné ulice,
není tu důvod propadnout panice.

A tak je to denně, každé ráno,
než svět se probudí je klid a prázdno.

A když se probudí, plno je všude,
rachot je v ulicích, lidé jsou všude.

Konečná

22. května 2016 v 23:03 | Kristýna Mendlová

Dojela jsem na konečnou, cíl se v dálce ztratil,
z okna vlaku vidím pouze světla podél trati.

Dojela jsem, vlak už brzdí, nejede už dál.
Dojela jsem, sen se zhatil.
Co teď? Mám to vzdát??!

Dojela jsem na konečnou, cíl se v dálce ztratil,
z okna vlaku vidím pouze světla podél trati.

Dojela jsem, dech svůj ztrácím,
ujeli jsme míli,
všechno pryč je nenávratně,
trvalo to chvíli.

Dojela jsem na konečnou, cíl se v dálce ztratil,
z okna vlaku vidím pouze světla podél trati.

Dojela jsem, vystoupila,
není co dál říct,
vše trvalo jenom chvíli,
tys vystoupil dřív.

Dojela jsem na konečnou,
stojím v dešti hořkých lží,
v dálce vidím světla vlaku,
však vím, že najdu nový cíl.

Dojela jsem na konečnou,
starý cíl se v dálce ztratil,
Vystoupila, nastoupila
na vlak na jiné trati.

Znechucena láskou

22. května 2016 v 21:42 | Kristýna Mendlová
Zdravím všechny čtenáře :)
jedna taková báseň, vytrhnutá z mého srdce, bez toho, aniž by se to extra rýmovalo :D Ale tady jde hlavně o obsah, který skrývá :)

Jsem pouhý led,
který roztává,
jsem voda,
co břeh postrádá.

Jsem tichý přízrak,
co tiše se připlíží,
jsem trnem na růži
co ti ublíží.

Jsem trnem na růži
a ve tvém oku,
říkals že miluješ,
teď : Táhni odtud.

Byla jsem loutkou tvou,
teď už jí nebudu,
to že je všechno hra,
dlouho už zjišťuju.

Život je pouhou hrou,
na lovce za láskou,
život vždy končí
tou prastarou otázkou.

----
...Však já teď trhám pouta
a lásku už nehledám,
cítím se volná,
láskou tak znechucená,
už nehledám city...

Láska je lhářka

21. května 2016 v 23:06 | Kristýna Mendlová
Ze snů jenž byly, zbyly jen vrásky,
všechno to bylo prý důkazem lásky.
Víra je ale, to bez nadsázky,
otázkou pouhopouhé sázky.

Kdo, řekni mi kdo by věřil v sázky,
láska je pouhou dcerou lhářky.
Láska je dcerou zabijáka,
zabije vše, to co ji zláká.

Je tak těžké chápat snad,
lidi, co selžou?
Lidi, co milujou
a přitom jen lžou?
Lidi, co neví, co je to láska,
avšak vědí o ní,
že je to lhářka?

Měla bych tušit,
že se to stane,
láska je mrcha
a jenom klame.

A taky krade
- vezme tvou duši,
myšlenky na smrt,
tě jednou zkosí.

A ty skončíš na dně,
s myšlenkou na lásku
- jak pouhá loutka visící z provázku.
Zůstaneš stát
a život tvůj za lásku,
postavíš před jednu velikou otázku:
- Má cenu žít?

....
WARNING
- Láska je klam.
Láska je bolest.
- Co je to láska?
Jen pouhá lhářka!!!!

Vzpomínky

15. května 2016 v 15:56 | Kristýna Mendlová
Někdy jen tak ze smutku vzpomínky skládám,
ty střípky štěstěny do kupy dávám.
V mysli se tetelí,
hoří a sílí,
v srdci mě najednou podivně tíží.

Někdy jen tak ze smutku vzpomínky skládám,
z mé mysli na papír hbitě je dávám.
Někdy jen tak vzpomínám a tiše sním,
někdy jen tak pročítám myšlenky svý.

Někdy jen tak ze smutku vzpomínky skládám,
se slzou v oku všechno už vzdávám.
Někdy jen tak ztracená nemohu snít,
někdy jen tak ze smutku ztrácím chuť žít.

Někdy jen tak ze smutky vzpomínky skládám,
ze zbytků vzpomínek básně své skládám.
Někdy jen tak z deprese nevím jak ven,
někdy si přeju jen ať je to sen.

Někdy jen tak ze smutku vzpomínky skládám,
s maskou svou na tváři život svůj vzdávám,
někdy jen tak se smutku, tiše si sním,
někdy mě vzpomínky dovedou bít.

Někdy jen tak ze smutku vzpomínky skládám,
ty střípky štěstěny do kupy dávám.
Někdy jen tak ze smutku začnu se smát,
v hlavě zní dokola: ,,Nesmíš to vzdát!".

Někdy jen tak ze smutku vzpomínky skládám,
střepy co řežou mě,
na skládku dávám.
Někdy jen tak pro sebe,
přestávám snít,
radši chci bez smutku naplno žít.

Někdy jen tak ze smutku vzpomínky skládám,
někdy je nečtu a tiše pryč dávám.
Někdy se vyplácí nesnít a žít
někdy je lepší už nebýt jen stín.

Smutný klaun

14. května 2016 v 19:23 | Kristýna Mendlová
Zdravím všechny mé čtenáře:)
Po opravdu dlouhé době jsem napsala novou báseň. Je zajímavé, jak vás může majáles inspirovat. Náhodou jsem psala proslov na náš školní ,,klaunský" majáles a najednou už jsem nepsala proslov, ale básničku :D Tak tady je :)
Vaše xxxTýnušxxx

Smutný klaun
s úsměvem na tváři,
vše pouhý klam
pro publikum se lháři.

Kolem zní sebeklam,
co tvář ti zakrývá,
jen maska bez jména
jen prázdná pustina.

A tak každý den,
s maskou svou na tváři,
přežívá dny,
popsané v diáři.

Ty dny jsou prázdné,
tiché jak pustina,
však úsměvy pravé,
jsou jako cenina.

Nevzdávej to

12. dubna 2016 v 21:05 | Kristýna Mendlová
Ahoj, přidávám sem jednu báseň, kterou jsem napsala už dřív.
Trochu povzbuzující báseň pro ty, co jsou na tom právě teď špatně a chtějí vše vzdát. I já se tak občas cítím. Ale NIKDY TO NEVZDÁVEJTE ať už je Vám jakkoli, mě na Vás záleží. To, jak se cítíte dnes neznamená, že se tak musíte cítit i zítra. Stačí mít malý, důležitý cíl. Víru v budoucnost. Věřte mi. Jednou bude líp :)

I promise you: stay strong, please :)


Ponurá je noc,
když píšu tyhle řádky,
ale nepřestávám věřit,
že den se vrátí zpátky.

Nikdy nezoufej,
když nedaří se,
zase bude líp,
nikdy není tak moc špatně,
k tomu si život vzít.

Tvoje cesta není lehká
a ty ztrácíš se v těch dnech,
chtěl bys dálky vrátit zpátky,
ale žiješ právě teď.

V tento moment,
v tuhle chvíli,
chceš si život vzít.

V tento moment,
v tuhle chvíli,
začni zase žít!!!

Zítra ti odpustím

7. dubna 2016 v 20:16 | Kristýna Mendlová
Po dlouhé době mě nedávno popadla chuť něco napsat, tak Vám ji přídávám :)

Báseň: Zítra ti odpustím
Autor: Kristýna Mendlová

Až zítra se probudím, mrtvá a bledá,
odpustím tomu, co v lásce mě nemá.
Odpustím nenávist, odpustím škody,
bude mi líto jen té lidské zloby.

Až zítra se probudím a budu mrtvá,
temnota v srdci mém mou duši protká.
Až spánek mě pohltí z životní tísně,
zazní mi naposled smuteční písně.

Až zítra se probudím, mrtvá a bledá,
pochopím, že tohle není, co hledám.
Až tma mě uvězní ve skleněném domě,
kdo mě teď utěší? Kdo je tu pro mě?

Ponurá samota

18. prosince 2015 v 13:47 | Kristýna Mendlová
Za oknem bílo,
venku je sníh,
vánice, zima
a dětský smích.

Z okna se dívám,
v teple domova
v duši mě sžírá
ponurá samota.

Ponurá samota
a bolest na duši,
Štědrý je den,
snad úzkost mě zadusí.

Snad smrt mě unese
z životní tísně,
poslouchám dokola
vánoční písně.

Vánoční písně
- iluze radosti,
pocit, že zmizely
všechny ty starosti.

Pak projdu pokojem
prázdného bytu
a zjistím najednou,
že schází mi tu.

Osoba se srdcem,
které jsem dala,
osoba, co si jej
ode mě vzala.

Stín, co se mihl
a s pláčem odešel,
jen mojí vinou
teď na smyčce oběšen,

Dávám si za vinu,
žes tiše odešel,
chci utéct za tebou
Vánočním expresem.

Se sklenkou vína,
přemýšlím nad smrtí,
s pistolí u spánku,
"Prásk" není již pomoci.

Za oknem bílý sníh
tiše se tetelí,
utíkám za tebou,
nic mě už nebolí.



Bez křídel

18. prosince 2015 v 13:29 | Kristýna Mendlová
Temná je doba,
temnější,
než skrýváš uvnitř sebe,
chtěla bys křídla mít jako dřív,
však shodili tě z nebe.

Kapky děště na tvář tvou padají,
to prší jemný déšť,
v nebi už dávno tě nechtějí,
zlem nechala ses svést.

V srdci tvém žhnula vášnivá
a slepá láska věrně,
do křídel tvých ti vstoupila,
pak spálila je němě.

Teď andělem jsi na zemi,
bez křídel,
lásky,
v kletbě,
na dešti stojíš v ulicích
a s pláčem prosíš něžně.

Dnes andělem jsi bez křídel
a bez toho jež si chtěla.
Teď koukáš v mysli do oken
na dvě prokletá těla.

Teď andělem jsi na Zemi,
bez křídel
a chceš létat.
Pak dívkou bledou pod zemí,
spíš navěky, už zcela.

Dřív byla dívka andělem,
křídla zlámaná měla.
Dnes mrtvou dívkou pod zemí
je dívka co tě chtěla.

Citový deficit

18. prosince 2015 v 13:14 | Kristýna Mendlová
Až jednou navždy spadneš na dno,
nebudeš vědět kudy jít,
až květiny něžně jí položíš na hrob
a nebudeš moci odejít.

Jen příroda bude tvůj věrný přítel
a tráva tvá deka vonící,
slunce bude tančit,
jak tehdy věta,
po rtech tvých tiše bloudící.

Pak obrazy spojí se v jeden celek
a co teď tak strádáš vidíš zas,
ten ladný pohyb jejího těla,
ten její úsměv, její pláč
- teď slyšíš, vidíš, cítíš zas.

Až skončí ta chvíle se slzou v oku
s další na tvé tváři ploužící,
když odejdeš zbyde ti jenom něha
a vzpomínky tvou duši soužící.

Tichý zabiják

13. listopadu 2015 v 13:56 | Kristýna Mendlová
Pořád se bojíš,
že potkáš minulost
a v kouři z cigaret
vzpomínky mizí.

Stále jen čekáš,
tak nevnímáš přítomnost
a bolest na duši
ti není cizí.

Stále se vyptáváš,
co bylo včera
a je ti jedno
co bude dnes.

V očích tvých zhasla
poslední jiskra,
utopit vzpomínky
ve vínu chceš.

Utopen v žalu,
bez kontroly nad životem,
píšeš teď dopis
posilněn alkoholem.

Klepeš se,
cítíš strach,
chceš to však vzdát.
do žíly poslední dávku si dáš.

Zlatá tvá dávka,
poslední naděje,
do krve mísí se,
nikdo se nesměje.

Srdce tvé naposled
se smutkem zabuší,
nad osudem feťáka
se ne každý zasmuší.

Možná

2. listopadu 2015 v 8:37 | Kristýna Mendlová
Možná čekáme v přístavu iluzí,
čekáme na loď ze snů,
s níž představy snů našich ožijí
a konečně najdeme cestu.

Možná hledáme smysl života,
tam kde nemá to skutečnou cenu,
přitom on stojí stále vedle nás
ale každý ho přehlíží v hněvu.

Možná hledáme překážky bez zábran,
hledáme chyby kde nejsou,
jenom čekáme v životě na zázrak
ale zázraky tu nikde nejsou.

Tahle ze mě doslova ,,vypadla" dneska ráno, tak snad se líbí :)

Sebedestruktivní stavy

27. října 2015 v 19:00 | Kristýna Mendlová
V kaluži krve
leží má ruka
žiletkou řežu
když prožívám muka.

Na chvíli přehlušit
psychickou tíseň,
poslouchám dokola
tu samou píseň.

Ležet na kolejích,
když už nemá nic cenu,
nebo si napustit krvavou vanu?
Vzít si dost prášků,
či odstřelit hlavu?
Už se zas ztrácím
v tom neměnném stavu.

Čas říct sbohem

27. října 2015 v 17:00 | Kristýna Mendlová
Je čas říct sbohem náladám,
co utlumují smích,
je čas říct sbohem démonům,
jenž život mi chtěj vzít.

Je čas říct sbohem tichým smutkům,
častým chmurům napospas.
Je čas říct sbohem těmto skutkům,
jenž bijí v hlavě napoplach.

V mlze

27. října 2015 v 16:26 | Kristýna Mendlová
Lesem bloudí temný anděl
stromy halí mlha,
hledá tu,
jenž v koutě noci
mrtvolně se chvěla.

Její duše,
prázdno chlad,
smutek vrhá stín.

Nahé tělo,
šrámy,
mráz,
zkrvavený sníh.

Našel ji,
krev,
zkřehlé tělo,
plné drsných ran,
nechtěla zde dále žíti
ani další z rán.

Lesem bloudí temný anděl,
stromy halíc mlha,
osamocen v koutě lesa,
kde mrtvola se skvěla.

Tak ztratil tu,
jenž dlouho hledal,
smysl svého bytí.
Tak ztratil to,
jenž k smrti vede
ztratil důvod k žití.

Lesem bloudil temný anděl,
stromy halila mlha,
ztratil lásku
a v jeho srdci
jen smutná píseň zněla.

Cítil se tak osamocen,
bez důvodu k žití,
pod stromem,
dvě mrtvá těla,
se zkrvavenou lící.

Lesem,
každý tak osamocen
kráčí a kolem mlha,
ve sněhu,
kde krev se třpytí
leží dvě mrtvá těla.

Poslední

24. října 2015 v 0:00 | Kristýna Mendlová
Už ztratila jsem všechnu víru,
píšu dopis se vším v smíru,
smířená,
nebude líp,
už nebaví mě dále žít.

Tlukot srdce tiše mizí,
myšlenky mé jsou už cizí,
odcházím navěky spát,
nechci dál už tu hru hrát.

Odešla
teď cítí vinu,
že ztratila svoji víru,
její tělo,
prázdno,
chlad,
odešla navěky spát.

Nejde zítřek vrátit zpátky,
život je až příliš krátký,
před tím než odešla spát,
přála si jen vrátit čas.

Deziluze z života

23. října 2015 v 14:04 | Kristýna Mendlová
Zmatené vzpomínky
mihly se hlavou,
ztracené iluze
odkládám stranou.

Z iluzí
s nechutí,
už nechci nic mít,
ubohé sny
jež můžu jen snít.

Končím s tou iluzí krásného světa,
je čas už přestat snít
a všeho nechat.

Život smysl nemá,
to dnes už vím
a tak se loučím
odcházím.

Odcházím ze světa,
odcházím spát,
nemělo cenu si na život hrát...

Někdy se zdá..

23. října 2015 v 13:51 | Kristýna Mendlová
Někdy se v očích svých vidíme horší
a kůže jak papír je tenká.
Někdy je nejhorší lepší
a krev tvá ti tak sladce chutná.

Někdy se zdá,
že odejít
je nejkratší cesta ven,
hledáme zkratku jak obejít
hranice, co tvoří náš sen.

Zlomená

22. září 2015 v 16:16 | Kristýna Mendlová
Už neviděla budoucnost,
už nechtěla žít,
dál nesnesla tu přítomnost,
když už nemohla snít.

Snad ještě kousek její víry
hořel v ní,
však zhasl.

Na kolejích sedí sama,
strůjcem svého času.

Už nebaví ji bojovat,
nechce hry plné lží,
stále myslí na minulost
a to co mohlo být.

Už není nikdo komu věří,
ani žádný cíl,
tak na koleje sedla si,
teď chce si život vzít.

Kdo víru jí dá
v prostřed noci,
když všichni kolem spí?

Teď vlak už jede
a tlak stoupá
no snad už je jí líp,
na kolejích její srdce přestalo navždy bít.
 
 

Reklama