,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Povídky

Lidstvo v ohrožení - Předzvěst pomsty

22. dubna 2017 v 15:33 | Kristýna Mendlová
Zdravím všechny čtenáře mého blogu,
vzhledem k tomu, že je čas maturit, nezbývá mi mnoho času na psaní a čtení.
Za sebou mám již dvě písemné zkoušky - praktickou a sloh z češtiny.
Řeknu Vám, že jsem čekala lepší témata. Po otevření zadání jsem měla jasno, že vypravování to bude muset zachránit. A tak se stalo, že mě vypravování s prvky sci-fi inspirovalo pro mou novou povídku. Slohovka, kterou jsem odevzdala je takovou zkrácenou verzí této povídky. Pokud se ke mě vůbec dostane zpět ( mám takový dojem, že dostaneme zpět čistě jen výsledky), dám Vám ji sem.
Nejsem ten typ člověka, co píše dlouhé povídky na pokračování, sama však nemám tušení na kolik částí tato povídka bude.
Přeji Vám tedy příjemné čtení. Za Vaše názory budu velmi vděčná, tak se nebojte ani kritiky. :)
Vaše Týna ┼


Pomalu se propadala do temnoty. Sněhové vločky vířící se ve větru jí pokrývaly tvář a teplem se proměňovaly v lesklé kapky vody. Byl to konec, nebo začátek?
,, Vždy, když něco končí, něco nového začíná." Má tento citát v sobě opravdu pravdu, nebo je to jen lež pozlacená pravdou? Bude něco po smrti?
Zatímco se propadala do věčnosti zapomnění, kdosi vlekl její tělo pryč od toho všeho. Od sněhu pokrytého tím zázračným životním elixírem. Jako čerený koberec při svatebním obřadu.
Její tvář nyní zdobila rudá, krvavá jizva, táhnoucí se po celém obličeji. Znamení, které mělo všechny přesvědčit o tom, že všichni, celý zbytek lidstva, zemře, tak, jako ona.
Otevřela oči, ztěžklé bolestí, víčka zmrzlá od kruté a nemilosrdné zimy. Oblohu na nebi tiše zahaloval plášť večera. První hvězdy ozařovaly Zemi.¨
,,Malé jiskřičky naděje" Pomyslela si nahlas. Stále ještě žila. Injekce s jedem ji však pomalu zabíjela.
Pozorovala tu krásu noční oblohy. Možná se stane jednou z nich. Chtěla by u sebe mít svoji malou dcerku, ale to nebylo možné.
Celé její tělo žhnulo bolestí. Věděla, že jí nezbývá mnoho času. Neměla nejmenší tušení, kde je. Ale Rose byla v bezpečí. Věřila. To bylo podstatné. Její sestra, dvojče, se o ni postará, ochrání ji.

A tak, než měsíc rozjasnil nebe v celé své kráse úplňku, usnula navždy. Poslední slova, věnovaná tichu zněla: ,, Miluji tě Rose." Poté se plamen života z jejích očí vytratil navždy. Hvězdy zářily dál.

Tajemství lesa

8. dubna 2016 v 20:19 | Kristýna Mendlová
Zdravím všechny své čtenáře, ať už pravidelné či ne :)
Po dlouhé době přicházím s další jednorázovkou :D
Námět na ni, jsem objevila ve své hlavě tento týden, když jsme psali slohovou práci.
Měli jsme více témat na výběr, ale mě opět nic nenapadalo. Nakonec jsem proto z tématu na vypravování ,,Pohádka" udělala horor :D
Konec se mi ovšem nelíbil, protože jsem přeci jen musela udělat drobné změny,aby to byla pohádka - př. byla tam postava vlkodlaka a víla :D Vy si ovšem přečtete již upravenou verzi do hororové povídky :)
Přeju příjemné čtení a doufám, že se vrátíte :)
Vaše týna :3 <3

Byla pustá temná noc. Ebenově černou oblohu zdobil zářivý měsíc, který byl zrovna v úplňku a hvězdy, které zářily jako diamanty. V domě, který stál opuštěně hned vedle lesa, svítila svíčka. Obyvatelka tohoto domu však bloudila po domě, prázném a děsivě tichém, v náměsíčném opojení.
Netušila, co dělá, možná mezitím, co se procházela, snila nějaký krásný sen.
Mladá dívka však najednou otevřela dvěře a vydala se ven. Procházela se pomalu tím pustým, temným lesem. Místem, které v bylo děsivé i za bílého dne, natož v noci. Byl podzim a bylo chladno. Ačkoliv byla zima, ona byla oblečená jen v bílé noční košili. Nevzbudil ji ani chlad, ani pocit, že ji někdo sleduje.
V lese v tu dobu byli jen dva lidé a z toho jeden nebyl tak zcela při smyslech.
Zatímco se Nina procházela, zacházela hlouběji do lesa tak, až nebylo návratu. Vrah spřádal plány.
Kdo však byl onen vrah? Tichá, temná postava plížíc se nenápadně za svou obětí. Nebyla vidět ani slyšet.
Mladičká dívka již byla uprostřed lesa. Pomalu si lehla pod strom a dál spala, vzápětí se však zcela probudila. Zvedla se ze země a zmateně se rozhlížela okolo sebe - všude jen stromy, mlha, tma. Zvedla se a pomalu začínala panikařit - Trpěla agorafobií a nevyšla ven od doby, kdy jí bylo šestnáct let.

Ten den si vybavovala zcela jasně. Šla na zakázanou párty, kde se všichni nezletilí scházeli, aby se mohli opít. Neskončila však tu noc jen u alkoholu, ale zkusila i malou pilulku, kterou ji někdo dal, aby ji zkusila. Bavila se, tančila a byla šťastná....Tedy byla šťastná až do doby, něž uviděla svého přítele v náruči jiné, kterou vášnivě líbal. Do doby, než jí řekl krutě a nelítostně do očí, že našel lepší, co mu dá hned. Bolelo ji to tak moc, že ani nedokázala plakat. Toužila jít domů a zahrabat se na sto let. Zajít nakupovat s kamarádkami, jak to dělala vždy. Jenže poté poznala onu dívku, která se líbala s jejím klukem - Byla to Sára, její nejlepší kamarádka. Zničeně vyběhla ven a hledala někoho, kdo ji hodí domů. Naneštěstí však byla párty v nejlepším a nikomu se nechtělo domů. Nakonec naštěstí objevila dva kluky, které neznala, co jí nabídli odvoz.
Že má štěstí si však nemyslela dlouho. Řidič auto byl opilý, ne-li zdrogovaný a jeho kolega ji i přes nesouhlas oplzle osahával. ,,Stačí když mě odvezeš do města. " Řekla jsem. Řidič mě zcela ignoroval a já začala litovat, že jsem jela s nimi. Mělo mi být z přednášek ve škole jasné, že to tak může dopadnout Mělo by, ale to bych nesměla být se svým, teď už bývalým, přítelem za školou. Automobil zastavil. Tehdy jsem měla být znásilněná. Nedošlo k tomu. Nebylo to však tím, že bych se ubránila. Nemohla jsem. Svázali mě a nebylo již úniku. Avšak najednou jeden z těch pitomců zahlédl někoho v lese. Někoho, kdo vše viděl a volal policii a začal tak zběsilý úprk autem pryč. Potom si pamatuji jen troubení klaksonů, bodavé,ostré světlo a bolest. Propadla jsem se do tmy.
Přežila jsem pouze já. Paradoxem zůstává, že právě kvůli tomu že jsem byla svázaná.Dalším paradoxem je, že jsem byla pod vlivem drog, a proto jsem měla halucinace - Jak jinak lze vysvětlit, že v autě ho policie neobjevila? Že ho nikdo neznal? Že nebyl jediný důkaz o jeho exitenci?

Od té doby jsem měla strach z lidí. Strach, když jsem měla jít nakoupit. Panika mě pohlcovala tak, až se to nedalo vydržet. Vymýšlela jsem si různé důvody proč nemůžu. Tak moc jsem se za sebe styděla.

Nakonec se její rodina rozhodla odstěhovat dál od všeho městského ruchu. Naneštěstí právě k tomu lesu, kde se vše stalo. Ale ona byla tak otupělá léky, strachem a úzkostí, že jí to bylo jedno. Hlavní bylo, že není venku.

Zaslechla prasknutí větviček. ,,Je tu někdo?" Zeptala se vystrašeně. Odpovědí jí bylo jen ticho a šumění stromů, které znělo jako tichá, smutná píseň. Začala panikařit. Netušila jak se dostala sem. Nevěděla, jak se dostat zpět do bezpečí. Klepala se a hroutila se. Zhluboka se nadechla a vydechla. ,,Hlavně klid, nic se ti nemůže stát." Uklidňovala se nahlas.
Měla divný pocit, že ji někdo pozoruje. Někdo tu je s ní.
Pak se kolem ní něco rychle mihlo. Teď už utíkala lesem, který ji proti její vůli věznil uvnitř sebe. Nevnímala bolest lýtek. Vnímala jen touhu utéct. Slyšela jen tlukot svého srdce.
Zakopla a spadla. Se slzami v očích se zvedla. To co však náhle spatřila ji dostalo úplně.
Přímo před ní se houpala sem a tam mrtvola. Mladý kluk, kterého až moc dobře poznávala - byl to ten kluk z oné noci. Nikdo jí nikdy nevěřil, že byli dva. Našli jen mrtvé tělo řidiče a o tom druhém nebyl jediný důkaz. Teď ho tu viděla - Mrtvého a zakrváceného, jakoby snad neuběhly od té nehody dva roky.
Sledovala jeho tělo a ačkoliv byla stále vystrašená, cítila úlevu.
Rozfoukal se silný vítr. Ohledla se za sebe. Nikoho neviděla. při otočení zpátky však zjistila, že tělo zmizelo a zbyl tu jen vzkaz vyrytý do stromu.
,, Zabil jsem jednoho. Zabil jsem i druhého. XXX"
Dívala se na ta slova a stále si je četla. Potom spatřila ještě něco, či spíše někoho. V dálce šel malý chlapec se svou matkou. Usmíval se a mával na ni. Zamávala mu a usmála se na něj. Rozeběhla se tam za nimi, ale v tom se tam objevil ještě někdo. Starší muž se sekerou v ruce. Nejdříve zabil matku a poté i chlapce. ,,To nemůžete. Přestaňte. Nic Vám přece neudělali." Hlesla jsem tiše se šokem. Muž se na mě podíval a blížil se za mnou. Nohy mi zkameněli. Nemohla jsem dýchat. zavřela jsem oči a cítila jak se mi podlamují nohy. ,,Dávej si pozor." Slyšela jsem ještě. Potom už nebylo nic. Jen prázdno a ticho.

Probudila jsem se zpocená a vystrašená. Byla jsem ale doma. Přesto jsem měla dojem, že to sen nebyl. Jak je možné, že je u sebe v posteli? Neznala odpověď a musela jsem ji dostat. Zvedla jsem se z postele a uviděla na stole ležet novinový článek:

,,Je to už 10 let od rodinné tragédie!
Přesně před 10- ti lety byl v lese zavražděn malý 9-ti letý chlapec i se svou matkou (34). Otčím malého chlapce nejprve napadl jeho matku, chlapec se snažil matku ochránit, avšak byl zabit také. Muž, který použil jako vražednou zbraň sekeru následně spáchal sebevraždu. ... "

Prohlížela jsem si novinový článek jako zjevení. Děsilo mě to. Kdo dokáže tohle udělat?! Když v tom jsem si všimla, že na druhé straně je nakreslený obrázek šťastné rodinky - Matka se svým synkem, jak e usmívají. Bylo to dětská kresba. Byl tam připsaný vzkaz krví:
,,Nechoď už do lesa. Není tam bezpečno."

O rok později:

Seděla jsem na lavičce v parku a užívala si poslední letošní sluneční paprsky. Pomalu jsem si zvykla na nové město, nové lidi a zbavila se alespoň z větší části své fobie. Nebylo to lehké. Stále jsem cítila paniku a občas mě stále přepadne onen známý záchvat paniky.
Do lesa jsem už od té doby nikdy nevkročila. Vyhledala jsem si, kde je pohřbený malý chlapec s maminkou a sama jsem tam došla poděkovat, že mě zachránil. Věřila jsem tomu, že to byl jistě on - malý bojovník. Položila jsem mu květinu na hrob a zároveň se rozloučila. Naléhala jsem na svou mamku ihned jakmile se vrátila domů z kongresu tak naléhavě, až mě poslechla a přestěhovali jsme se do jiného města, kde navíc jako lékařka našla mnohem lepší uplatnění i platové ohodnocení. Všechno se té noci změnilo. Celý ten zážitek mi ukázal, že musím žít.
Že chci žít, ne jen přežít
.

Smutná píseň - kratší hororová povídka

2. listopadu 2015 v 8:30 | Kristýna Mendlová
Byla noc.
Nevěděla kolik je hodin,
netušila ani to, co tu dělá a jak se sem dostala.
Rozhlédla se kolem sebe - jen pustý, černý les...
Najednou zafoukal vítr...
zaposlouchala se do zpěvu stromů, ten zpěv zněl tak krásně a smutně...
Najednou zaslechla kroky, jemné zapraskání větví a zašustění listí.
Otočila se, ale nikoho nespatřila...
Náhle ucítila teplý dech na svém krku, ale nikdo krom ní tam přece nebyl, nebo snad ano?
Po zádech jí přejel mráz a krev jí ztuhla v žilách. Nemohla se pohnout.
Opět ta píseň. Ta krásná smutná píseň stromů. Ucítila bolest v zádech a teplou krev stékající na zem. Bodnul ji do zad.
Ani si to nestačila uvědomit.
Podruhé.
Potřetí.
Upadla na zem.
Zbylo jen ticho a šum stromů zpívající tu krásnou, smutnou píseň...

Na konci ničeho

23. října 2015 v 14:29 | Kristýna Mendlová
Pomalu šla ulicí. Všude kolem ní už svítily pouliční lampy, byl večer.
Bylo jí smutno, cítila se na pokraji zhroucení, tolik mu věřila a on ji zklamal. Po tvářích jí stékaly slzy a do černých havraních vlasů jí padaly bílé sněhové vločky. Připadalo jí to jako ve špatném filmu, její život nebyl dokonalý a když poznala jeho, myslela, že už bude jen líp.
Čím déle ho znala, tím více ho milovala a čím více ho milovala, tím víc ho ztrácela. Nedokázala si představit život bez něj. Byl pro ni jako vzduch, který musí dýchat aby mohla žít, bez něj žít nemá žádný smysl, nebo snad ano?
Zůstala naprosto sama. Nikomu na ní nikdy nezáleželo, její rodiče se jí zbavili jako by byla kus hadru. Nepoznala mateřskou lásku a byla odsouzena vyrůstat v děcáku. Nenáviděla to tam a byla ráda, že už je plnoletá, takže ji přemístili do malého, ale útulného bytu, aby se naučila starat o domácnost. Jenže ta samota, která jí zbyla po rozchodu ji zabijela. Co udělala tak moc špatně, že ji každý nenávidí?! Copak si nezaslouží alespoň trochu lásky?
Ne, podle všeho toho, co se kolem ní dělo zřejmě ne.

Je jen pouhý odpad společnosti a neměla se nikdy narodit.
Byla rozhodnutá to všechno ukončit.
Konečně zničit to, co nikdy nemělo existovat.

Blížila se ke kolejím, kousek za město a aby si dodala odvahu, zašla ještě do nedaleké večerky koupit láhev vodky. Jen co vyšla ven, otevřela ji a vypila naráz čtvrt lahve. Ulice byla skoro prázdná, až na jednoho kluka s kapucí na hlavě.
Potkala ho už ve večerce a teď jí připadalo jako by ji pronásledoval.
,,To mě hodláš pronásledovat, či co?!" zeptala se ho.
,,Promiň, já jen...vypadáš smutně a opuštěně, tak jsem myslel, že bys uvítala společnost".
Působil na ni sympatickým dojmem, a o to víc ji mrzelo, že na něj musí být tak zlá.
,,Nevíš o mě nic, tak se laskavě nestarej, teď mě prosím laskavě přestaň pronásledovat a starej se o sebe, jasný?" A mírně opilá se vydala k lesu u kolejí.
Sedla si na jedinou opuštěnou lavičku a pak vyndala ji - tu jedinou poslední naději - žiletku. Její ostří se zalesklo ve svitu měsíce. Pocítila strach, ale musela to ukončit. Nechtěla už nikomu překážet.
Mohla by si lehnout na koleje, ale věděla, že vlaky tady už dávno nejezdí, a tak zvolila tuhle variantu.
Řízla se do svého bílého zápěstí a najednou získala větší odvahu, postupně řezala hlouběji a hlouběji, byla do toho zabranná tak moc, že nevnímala bolest a ani si nevšimla černě oděnného kluka s kapucí na hlavě, který tam právě přišel.
Podívala se na svou ruku - krev stékající do čerstvě napadané sněhové pokrývky ji fascinovala. Ta krásná kombinace bílé a červené. Krve bylo víc a víc.
,, To nedovolím!" ozvalo se za ní a hned k ní přiběhl ten kluk co ji pronásledoval. Byla zesláblá ztrátou krve a působením alkoholu, že se ani nemohla bránit a po chvíli usnula.


Pokračování přidám v úterý :) Doufám že se první část líbila a budete číst i tu další :)
 
 

Reklama