,,Svět je nádherná kniha,ale nemá cenu pro toho,kdo v ní neumí číst."

Střípky z mé mysli

Quo vadis? Aneb na hranici, mezi odvahou a šílenstvím

9. března 2017 v 13:49 | Kristýna Mendlová
Sedím v prázdném pokoji a tiše naslouchám otravnému tikotu hodin.
Ťik ťak.
Přemýšlím. Už zase. O tom, co bude, co bylo a co všechno mohlo být. O všem co jsem ztratila a pomalu ztrácím.
Zase se dostávám tam, kde jsem byla už tolikrát. U výčitek. U toho, že nikdy nebudu dost dobrá. U marného přemýšlení, proč to prostě všechno nemůžu vzdát. Nacházím se právě na oné pomyslné hranici mezi odvahou a šílenstvím.

A tak je tu další článek na zamyšlení se.


Všechno totiž souvisí se vším. Odvaha se pojí se strachem, strach hraničí se šílenstvím. Stačilo by jen překročit tu hranici. Udělat krok do neznáma.
Jenže zbývá podstatná otázka: Kterým směrem?
Dle mého, docela důležité rozhodnutí, které s sebou nese otázky na obou koncích hranice.
A co se vlastně za ní skrývá? Máme tu na výběr dvě možnosti. Mužeme najít odvahu, či šílenství.

Každému se pod odvahou vybaví něco jiného. Co je tedy tou odvahou? Je odvahou sebevražda? Bezohlednost k vlastnímu životu? Sebepoškozování? Násilí? Opravdu?!!! Ale no tak. Tohle přece není odvaha. K takovým činům Vás dovede zoufalství, když máte strach. Strach jít dál a překročit onu hranici.
Odvahou je podle mého názoru nesení následků za své činy. Odvahou je, že se dokážeme vyrovnat s životem jako takovým. Povznést se nad všechny problémy a žít. Odvahou je přiznat si své chyby. Řešit a neutíkat. Nebát se za svůj názor. Odvaha je klíčem k tomu, abychom dokázali jít dál a žít.
Opravdu. Odvaha není o tom, přežívat v sebeklamu.

A co se stane, když odvahu nenajdeme? Co potom? Co když až příliš moc váháme. Bojíme se. Objevil se tu oprávněný strach. Panika, která nám však v ničem nepomůže. Strach nás oslepuje tak moc, že nevidíme východ z potápějícího se vraku. A tak, pokud nenalezeme sílu k odvaze, se pomalu utopíme ve vlastních pocitech bezcennosti. Strach má každý z nás. Z pavouků, tmy, vlastních pocitů, lidí, sami sebe, zodpovědnosti.
Strach je čisté šílenství. Pokud si nás podmaní, je to náš konec.
A tady teď stojím. Na rozcestí. Hledám odpověd uvnitř sebe a ptám se, kam vlastně kráčím. Hledám tu slavnou odvahu žít. Každého jednou přestane bavit věčné přežívání. Buď Vás to donutí se zabít, nebo se pomalu zabíjet. Ať tak, či tak. Oboje vyjde nastejno. Zemřete. Opravdu.
Ale strach lze překonat. Strach je zámek, do kterého má šílenství i odvaha klíč. Odvaha odemyká a strach zamyká. Vy musíte najít ten správný. Když se odvážíte žít, vyhráli jste. Pokud ne, možná jste prohráli. Ten výběr je jen na nás samotných.
Co si zvolíte vy? Žít, přežívat či...zemřít?

Střepy, co bodají do srdce hlouběji

17. února 2017 v 19:34 | Kristýna Mendlová
Už je to týden.
Nespala jsem. Nemohu
Stále jen přemyšlím. Nad tím, co jsme s mámou společně zažili. Žila vždy naplno a ne každému se líbilo, když nahlas pouštěla hudbu.
Včera byl pohřeb. Stále jsem v tranzu a třesou se mi ruce.
Nikdy ji nebudu moct obejmout. Mám dojem, že už to nepřestane bolet nikdy. Můj život je čím dál víc v hajzlu.
Pokud nedám maturitu, vím jak na tom jsem, už nevím, co budu dělat.
Vždy jsem se těšila na to, jak mámu poznám víc. Nežila s námi od mého dětství-jen prázdniny všechny vzpomínky zachránily.
Psychicky jsem se zhroutila -vidět rakev, kde leží mamka mě dorazilo. Stále s tím nejsem vyrovnaná. Ve škole, jako bych nebyla. Nemohu přemýšlet o učení. Není mi do smíchu. Nejraději bych byla sama a koukala do zdi. Je mi zle. Z přebytku kofeinu. Ani běhání mi nepomáhá.
Bylo to všechno tak najednou. Mám chuť neexistovat. Ta úzkost je čím dál horší.


Nikdy už nic nebude v pohodě.
Všem proto tímto radím, važte si MÁMY. Ať už je jakákoli. Jednou ji můžete ztratit. Už jsem z poloviny ztratila tátu a teď i ji. Nemám nikoho.
Trochu jsem se rozepsala, ale nepočítám s tím, že to někdo čte.

V temnotě dnes sedím
se smutkem a třesem
s mámou svou se loučím
nestačím už s dechem.

Vztek se ve mně vaří
deprese mě sžírá
vzpomínky se noří
já postrádám křídla.

Ve smuteční síni
kapky smutku tečou
smutek nervy ničí
vzpomínky se svlečou.

Nevnímám už píseň
co ti mami hraje
vnímám v srdci tíseň
led co neroztaje.

Kapky smutku stékají
já propadám se víc
v temném koutě hlavy
náhle k smrti blíž.

Ve všem co teď vidím
vidím tebe mami
pořád jsi tu se mnou
žiješ uvnitř mé hlavy.

A já mami stále
postrádám tvůj smích
kdybych měla jedno přání
chtěla bych ho slyšet znít.

Avšak už je příliš pozdě
bez tebe tu nechci žít
moje texty ztrácí význam
za tebou chci mami jít.

Střepy, co bodají do srdce

11. února 2017 v 21:50 | Kristýna Mendlová
Zhluboka se nadechnout, utřít ty kapky bolesti, dýchat....uklidnit se. Srdce mi bije jako splašené a snažím se nevnímat tu zprávu, co jsem se právě dozvěděla. Nemůže to být pravda...prostě nemůže. Zlostí koukám do mobilu na tu zprávu a nevěřím. Slzy se mi opět hrnou do tváří a já toužím neexistovat. Naštvaně zmačkám papír s domácím úkolem a hodím jej do koše. K čemu mi ted budou body?
,, Máma dneska v 5:00 zemřela." Píše mi má sestra.
Musím být silná. Prostě musím. Tomu nevěřím. Náhle si vybavuji chvíle z dětství, kdy jsme spolu prožívali krásné chvilky. Vzpomínám si na všechny chvíle co jsme prožili společně. Bouchnu zlostí o zeď. Ne, nesmím selhat a brečet. Ale brečím. Hodinu koukám do zdi. Proč?

A pak zase hraju tu silnou holku. Naložte mi ještě víc, zvládnu to. Hraju si s mojí neteřinkou. Tak nevinnou a roztomilou. Nevnímám situaci, co dnes nastala.
A pak jsem zase pod tíhou zmatku. Smetí, jenž se ve mě hromad. Ne, nevyznám se ve svých pocitech. Nestarala se o mě. Dokonce mi ani neposlala přání k narozeninám. Tak proč sakra brečím. Dokonce mě to dlouhoi dobu nechávalo chladnou. Všechny lži o tom, jak mě má ráda. Naposledy jsem ji viděla před pár měsíci. Byl začátek podzimu. Vypadala jako anorektička. Tvrdila mi, že nepije. Prý kvůli slinivce nemůže jíst. Tvrdila mi, že zavolá. Nezavolala. A teđ už nikdy nezavolá.
Odpustila jsem jí. Měla chyby a já je mám také. Hnusí se mi pomluvy o ní, co jsou jen zčásti pravdivé. Nikdo z nich se neptá, proč začala pracovat, tak jak začala. Proč se nechávala roky tak ponižovat. Můj otec taky nebyl a není svatoušek. Snažila se uživit dvě děti. Táta její peníze prohrál v automatu. Snažila se. A nakonec z toho všeho u soudu dopadla jako ta špatná. Začala pít víc, než předtím. Táta to samé. A všechno bylo v pohodě. Najednou je to MÁMA, která je nejhorší. Nikdo nic nechápe a já nemám sílu se hádat o tom, jak to bylo. Donedávna jsem si myslela to samé. Ale dávno vím, že jeden úhel pohledu nestačí.
Ani nevím, proč mám tak akutní potřebu vyřvat se tu. Možná proto, že před ostatními musím mlčet a hrát hru plnou lží. Mě přeci neumřela máma. Nepřipouštím si to a přesto mě to uvnitř trhá na kusy a mám pocit, že až dojde na pohřeb, vybouchnu.
Ne, nebyla jsi úplnou součástí mého života, ale stále jsi v mém srdci.
Budeš mi chybět.
♥♥♥
*1969 - 2017

Jarní melancholie

25. dubna 2016 v 23:42 | Kristýna Mendlová
Čas utíká, či běží? Ani jedno - on totiž přímo letí neuvěřitelnou rychlostí kupředu!
Dnes mě přepadlo jedno z těch zvláštních období, kdy se díváte na staré fotky, neustále přemýšlíte nad koloběhem času...Koukáte z okna zachumlaní až po krk v dece, venku svítí sluníčko a zárověň sněží.


(Možná za to nadměrné přemýšlení může má momentální neustupující migréna a chřipka :D )

Přemýšlím nad tím, jak se všechno za těch pár let naprosto změnilo. Mé názory jsou dnes zcela jiné. Mé priority též. Co za tím vším, tou změnou myšlení, vlastně stojí?
Možná jsem zjistila, že chci zjistit pravdu. Třeba je všechno jinak. Možná si prostě už chci zažít ten pád dolů a bolest srdce o které tak moc píšu ve svých básničkách.
Spadnout až na úplné dno.
Ať tak či tak, názory na věci se změnily. Změnila jsem se já.
Zamilovala jsem se.
Dovolila jsem povolit nohu z brzdy a žít, ačkoliv jsem se právě tomu tak urputně snažila zabránit. Zní to divně, já vím. Ale o to horší je to, že to je pravda. Bála jsem se, že se spálím tak, jako už tolikrát v důvěře ke svým ,,přátelům" ze základky, či k rodině. Že se začnu spoléhat na někoho dalšího a pak zůstanu úplně sama na dně s pláčem a rozbitými koleny.
Mám bohužel sklony, až moc lidem věřit a to mě ničí. Už proto jsem se snažila tak moc nevěřit druhým. Vím, že to jednou jistě skončí brekem a budu si dávat vinu. Budu litovat toho, že jsem někdy vylezla ze svého úkrytu. Ale nesmím přemýšlet nad tím, co bude. Nesmím to hezké zkazit, tak, jako vždy velkým přemýšlením. Někdy asi každý musí přestat přemýšlet a jít do toho.
Jmenuje se Martin. Docela vtipné, že jsem vždy chtěla přítele s tímto jménem :D


Vím, už musíte být unavení z mého kecání o nesmyslech. Přesuňme se tedy k tomu, co momentálně čtu :)
Zrovna dnes jsem konečně dočetla knížku, kterou mi M. dal předem k narozeninám: ,,Šťastní lidé čtou a pijou kávu" (recenzi chystám psát zítra :-) )


Ostatní rozečtené knížky, je jich vážně dost, čekají v knihovničce na dočtení.
Co tedy budu číst v následujících dnech?
Stařec a moře,
Obraz Doriana Graye - Ano, čtvťák- a s ním i obávaná maturita, se už blíží
Sotva dýchám
Dívka ve vlaku

A opravdu jsou všechny rozečtené :D Tak to je vždy, když máte okolo sebe moc čtivých knih a povinností zároveň.
Konec školního roku se bohužel blíží, alespoň mě - končíme kvůli praxi o dva týdny dříve, školní povinnosti se hromadí. Ještě zítra můžu být v klídku doma, pít kávu a připravovat se na dny následující, plné dopisování a zkoušení. Takže opět nebudu tak aktivní, jak bych chtěla. :-/
Držte mi palce, tak jako držím já Vám, abychom ten školní rok zvládli a zároveň stihli přečíst i pár dalších knih :)

S láskou
xxxTýnušxxx
 
 

Reklama